Facebook
Instagram
Hanka měla obavy z plánů svého přítele, který si chtěl otevřít soukromou rehabilitační kliniku. Raději zůstala pracovat v nemocnici za nízkou mzdu. Jejímu příteli se to nelíbilo a často se kvůli tomu hádali.
Můj bývalý přítel Martin je fyzioterapeut a vždycky říkal, že fyzioterapeutka, která se neúčastní odborných kurzů a nezkoumá nové rehabilitační techniky, nemá v oboru zdravotnictví co dělat.
A tak jsem se nedávno přihlásila na školení v Praze. Když zveřejnili seznam účastníků, dočkala jsem se překvapení! Jako první totiž na seznamu bylo Martinovo jméno! Co teď? Vzdát to, nechat propadnout poplatek, a začít šetřit na další kurz, který bude za půl roku? V žádném případě. No, prostě zvládnu pět dní v jeho společnosti, koneckonců, bude nás tam asi tucet. A až začne mít nějaké poznámky, prostě si toho nebudu všímat...
Bála jsem se riskovat
V poslední době to mezi námi moc nefungovalo. Hádali jsme se kvůli naprostým maličkostem.
Martin měl dobře placenou práci na soukromé klinice. Jenže mu to přestalo stačit. Přišel s nápadem, abychom spolu založili rehabilitační kliniku. Já raději zůstala pracovat v nemocnici, spokojená s tím, co mám, i když jsem dostávala mizerný plat.
„Nemáš pocit, že ten plat je pod tvou úroveň?“ říkával mi Martin, když se mě snažil přivést k rozumu. „Dělník bez jakýchkoliv odborných dovedností vydělává víc než ty. Máš titul, staráš se o nemocné, pracuješ jak hlavou, tak rukama. Není ti trapné makat za minimální mzdu?“
Cítila jsem se trapně. Ale můj strach z neznáma a nepředvídatelné budoucnosti mě děsil až příliš na to, abych udělala tak velký krok.
„Jsou lidé, co jsou šéfové, a pak ti, co jsou zaměstnanci. Asi prostě patřím do té druhé skupiny,“ vysvětlovala jsem mu, když se mě snažil přesvědčit.
„Můžu tě pak zaměstnat. Přemýšlel jsem o společném podnikání, ale když nechceš riskovat...“
„A navíc nemám žádné peníze,“ vymlouvala jsem se.
„Ale já ano. Mám dost na otevření kliniky,“ dodal.
A takhle to šlo pořád dokola. Jednoho dne jsme se hodně pohádali a já ho vyhodila.
Máma byla pobouřená, říkala, že jsem nechala odejít největší lásku svého života. Ačkoli, abych byla spravedlivá, ani ona nebyla nadšená z Martinových plánů.
Udělal to schválně?
V sobotu, brzy ráno, nevyspalá a nervózní, jsem se nasedla na autobus, který nás vezl školení. Příliš jsem si nevšímala ostatní pasažéry. Hledala jsem své sedadlo a zjistila, že hned vedle mě sedí Martin.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Jedu na školení do Prahy,“ odpověděl s úsměvem.
„Ano, to vím. Ale co děláš na tomto místě v autobuse?“
„A co je na tom tak zvláštního? Neměl jsem tušení, že cestování autobusem je nějaký zločin...“
„Tohle jsi udělal naschvál, že?“ obvinila jsem ho.
„Ale no tak, přeceňuješ moje schopnosti. Tak co, sedneš si, nebo budeš stát a blokovat uličku?“
Sedla jsem si, nabručená a rozzuřená. Vůbec jsem na to nebyla připravená. Ještě včera jsem si představovala, jak se s ním setkám na kurzu, co mu řeknu, jak zareaguje, že se budu chovat zdvořile, ale s odstupem... A teď jsme se potkali v autobuse a bezdůvodně jsme se pohádali.
Trochu jsem mu záviděla
Koukala jsem se ven z autobusu, pak jsem mimovolně otočila hlavu a podívala se na Martina. Zrovna v tu chvíli se podíval na mě a naše pohledy se setkaly. Usmál se a já rychle odvrátila hlavu.
„Myslím, že bych měl slyšet slovo ‚promiň‘. Co ty na to?“ zeptal se po chvíli.
„Za co? Za to, že jsi mě naštval a vyvolal tu hloupou hádku?“
„Přesně tak. Vždycky jsem se ti musel omlouvat, i když to občas byla tvoje vina. A teď jsi mě prostě bez okolků vyhodila.“
„Co jiného jsem měla dělat? Zavolat sluhu a říct mu, ať tě doprovodí ke dveřím? Žádného sluhu nemám. Ale zapomeňme na to... Podařilo se ti už otevřít tu kliniku?“
„Za dva týdny by měla být hotová. Právě dokončují rekonstrukci.“
„To je dobře,“ řekla jsem a podívala se z okna.
Mlčky jsem přemýšlela nad touto zprávou. Martin ve mně vzbudil pocit žárlivosti, nejen na jeho vlastní kliniku, ale i na to, jak byl odvážný a schopný. Došlo mi, že kromě pohledného muže jsem přišla i o šanci stát na vlastních nohách a možná být finančně nezávislá.
Je to ideální muž
Martin je spolehlivý, čestný a schopný, zkrátka ideální partner nejen pro podnikání. Přesto jsem byla přesvědčená, že na kliniku nikdo nepřijde, budeme ji muset zavřít a zoufale hledat nové zaměstnání. Měla jsem prostě strach.
Je spousta rehabilitačních specialistů, kteří ani nemusí mít lékařské vzdělání. Nemocnice ne vždycky přijímají ty nejkvalifikovanější, protože nabízejí nízké platy. Jednou, když jsem jednala o zvýšení platu, mi vedoucí oddělení ukázal hromadu žádostí o práci, kterou měl v šuplíku.
Martinova vytrvalost byla jeho charakteristickým rysem. Až teď jsem si uvědomila, že tahle vlastnost nemusí být nutně špatná, pokud jde ruku v ruce s inteligencí. A on měl obojí.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila známou vůni. Najednou se mi vrátily příjemné vzpomínky a pocítila jsem smutek. Fakt, že jsme ve stejném autobuse, musí být znamení... Možná to ještě můžu napravit. Teď mi vůbec nešlo o tu hloupou kliniku, ale o vztah s Martinem.
Možná máme ještě šanci
Předstírala jsem, že spím. Cítila jsem, že se na mě dívá, ale neotevřela jsem oči. Po chvíli jsem zvedla hlavu a, jakoby v polospánku, položila ji na jeho rameno. Martin ztuhl.
Věděla jsem, že se bojí pohnout, aby mě nevzbudil. Potom se jeho tvář přiblížila k mé a ucítila jsem jeho rty na mých vlasech.
„Promiň...“ zašeptala jsem tiše.
Naklonil se ještě blíž a dal mi něžný polibek na rty.
„Chyběl jsi mi, Martine,“ vydechla jsem. "Má ta klinika dvě oddělené místnosti?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě. Přemýšlel jsem o tom, že tam udělám prostor pro dalšího specialistu na rehabilitaci...“
Usmála jsem se a v duchu si pogratulovala, že jsem se rozhodla jet na to školení. Náš vztah možná stále má šanci...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
