Helena (34): Přítel má dvě tváře a nikdy nevím, čím mě překvapí. Jednou je úžasný gentleman, jindy naprostý hulvát

Vzbudila jsem se v sedm hodin a potichu šla do kuchyně, abych Filipovi připravila snídani. Udělala jsem mu kávu přesně tak, jak ji pil poslední týdny, ale on mě hned ve dveřích uzemnil. Zamračil se na hrnek a vyjel na mě, proč jsem mu do ní dávala mléko, když chce černou. Odmítl i toasty s medem a prohlásil, že si všechno raději udělá sám. Můj pokus o hezké ráno se okamžitě sesypal jako domeček z karet.

Darina (56): Můj manžel je sice náladový dědek, díky jeho nemoci jsem si ale uvědomila, že bez něj nechci žít

Zůstala jsem u stolu sama

Po práci jsem se ho pokusila usmířit večeří a jeho oblíbeným vínem. Místo radosti mě ale čekal výslech, proč sedím u stolu s mobilem v ruce, i když jsem jen kontrolovala čas. Filip mě obvinil, že jsem duchem nepřítomná, a s mrazivým komentářem, že to sice vždycky myslím dobře, ale nikdy mi to nevyjde, odešel do ložnice. Zůstala jsem u stolu úplně sama s chladnoucími těstovinami a svíčkou, která pomalu dohořívala.

Druhý den mě překvapil kyticí růží za několik set korun a omluvou, že měl jen těžký den v práci. Chtěla jsem věřit, že bude zase dobře, a tak jsem se jen tiše usmála. Večer u seriálu vypadal idylicky, Filip mě objímal a vtipkoval, jenže idyla skončila ve chvíli, kdy nemohl najít nabíječku. Okamžitě se v něm začalo vařit napětí a já jen v posteli předstírala spánek a modlila se, aby nezačal křičet a aby zítra přišel spíš s květinami než se vztekem.

Agáta (35): Vybrala jsem si nesprávného muže. Teď už je pozdě něco řešit

Ty chvíle jsou vždy křehké

Při odpolední kávě jsem se odhodlala k upřímnému rozhovoru a přiznala mu, že kvůli jeho náladám někdy pochybuji o jeho lásce. Filip mě objal a ujistil mě o svých citech, i když přiznal, že s ním není lehké pořízení. Cítila jsem sice úlevu, ale zároveň i strach. Došlo mi, že naše společné štěstí je neuvěřitelně křehké a stačí jeden ztracený předmět nebo drobné zpoždění s večeří, aby se veškerá harmonie během vteřiny vypařila.

Následující víkend v Praze připomínal procházku po minovém poli. Filipovi vadilo vše od špatně nakrájeného chleba až po stanici v rádiu, kterou jsem v autě chtěla přeladit. „Já řídím, tak to bude hrát nahlas,“ odsekl a zbytek cesty jsme strávili v mrazivém tichu. Sledovala jsem jeho podrážděné pohyby při úklidu a uvědomila si, jak moc mě vyčerpává neustálé kalkulování každého mého kroku, abych ho náhodou nepodráždila.

Postupně jsem pochopila, že život s Filipem nebude nikdy klidný a jeho humor bude vždy záviset na aktuálním počasí v jeho hlavě. Naučila jsem se vážit si těch slunečných chvil, kdy je pozorný a milý, i když vím, že bouřka může přijít kdykoliv a bez varování. Milovat ho znamená přijmout tuhle neustálou nejistotu. I když je to někdy k uzoufání, ty krátké momenty skutečného štěstí mi stále dodávají sílu zkoušet to dál.

Klára (28): Za život v přepychu platím slzami a nekonečným ponižováním

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].