Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Herečka Jitka Sedláčková přijala pozvání do talkshow Na kafeečko. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou promluvila o posledních deseti letech, kdy prožívá herecký, ale také životní návrat na výsluní. Zavzpomínala na vyhazov z divadla pro nedostatek talentu a nadbytečnost, který jí paradoxně dodal vůli bojovat dál. Životem ji provází také milovaná maminka, která zemřela, když bylo Jitce 36 let. Co zvláštního od té doby zažila prostřednictvím své vnučky?
Herečka Jitka Sedláčková (64) se dnes řadí mezi nejobsazovanější české herečky v posledním desetiletí. Nebylo tomu tak vždy a energická herečka proto může být skvělou inspirací pro ženy, které se nebojí po padesátce začít znovu, od začátku.
„Já jsem byla kolem čtyřicítky taková fakt nevzhledná krabice. Taková divná. Vlastně jsem nevěděla, co jsem. Říkala jsem si: ,Tak tohle je něco mezi mužem a ženou.' A už jsem se smířila s tím, že prostě budu krabicoidní paní, která občas bude hrát malou roli hostinské nebo sekretářky. A nějak jsem to vzdala,“ vypráví Jitka Sedláčková upřímně v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou. Vzpomíná na vyhazov z Divadla pod Palmovou, odchod manžela, rakovinu děložního čípku a také úmrtí milované maminky - to všechno ji tenkrát málem srazilo na kolena. Dnes je šťastně zamilovaná a pracovních nabídek má tolik, že se nestačí nudit.
Jitka Sedláčková: Řekla jsem si, že to v 50 nevzdám
Pozvání do naší talkshow Na kafeečko tentokrát přijala nejobsazovanější česká herečka Jitka Sedláčková.
Ano – jednoho dne, asi ve čtyři ráno, kdy jsem trpěla nespavostí, jsem se to dočetla. Probírala jsem si internet a koukám: „Nejobsazovanější herečka za posledních 10 let je Jitka Sedláčková – 48 rolí.“ Okamžitě jsem vzbudila mého muže a říkám: „Pavle, Pavle, vstávej, já ti musím něco říct! Kdo si myslíš, že je nejobsazovanější česká herečka?“ A on: „Žilková.“ Otočil se a spal dál. Tak jsem se trošku urazila a šla jsem se sama ukájet slávou do kuchyně.
Moc vám to přeji a vlastně se divím, že to je až posledních 10 let. Jako herečku vás znám z Divadla pod Palmovkou ještě za dob pana Kracíka. Chodili jsme na vás, na Vilmu Cibulkovou, na Jirku Langmajera a milovali jsme vás. Potom jste se někam ztratila a jsem ráda, že vás našli i filmaři.
Že jsem se už našla.
Jste pro mě ukázkový příklad ženy, která zraje. Viděla jste své fotky před patnácti lety a teď?
Já jsem právě začala točit až po padesátce, protože jsem vždy trpěla na dost kulatý obličej, a ten kamera prostě nemá ráda. Navíc já jsem byla kolem čtyřicítky taková fakt nevzhledná krabice. Taková divná. Vlastně jsem nevěděla, co jsem. Říkala jsem si: „Tak tohle je něco mezi mužem a ženou.“ A už jsem se smířila s tím, že prostě budu krabicoidní paní, která občas bude hrát malou roli hostinské nebo sekretářky. A nějak jsem to vzdala.
Úderem padesátky jsem si řekla, že to nevzdám, a nějakých pár kilo jsem shodila – prostě se mi to povedlo. A najednou jsem se i pro sebe vyloupla, jako by se najednou vrátila úplně jiná Jitka, kterou jsem znala z mládí. Koukala jsem na sebe do toho zrcadla: „Já vůbec nejsem tak hnusná krabice! Vlastně nejsem ani krabice.“ A začala jsem sama se sebou pracovat. Nemyslím si o sobě, že jsem nějaká krasavice, jsem spíš typ. Ale musím říct, že od té padesátky jsem se sebou spokojenější jako žena. Možná jsem konečně zjistila, že jsem také žena, a že nejsem jenom dříč, to tažné zvíře. Já se nevezu, já vždycky všechny táhnu.
Ono to není jen o vzhledu. Na těch dřívějších fotkách mi přijde, že máte vyhaslý pohled. Teď se smějete a působíte úplně jinak.
Souhlasím. Když mi bylo 36, umřela mi maminka. Zemřela náhle. A já jsem maminku moc milovala. No a potom už se to vezlo. Přišla rakovina děložního čípku a odešel ode mě můj muž. Vůbec se na něj nezlobím, protože on je fantastický a jsme jako brácha se ségrou, výborní kamarádi. On se kamarádí s mým současným mužem, což je úplně perfektní. Když jdou spolu, tak si rozumí a já jim do toho nesmím moc kecat.
Ale zůstala jsem někde ztraceně viset. Takové ty řeči, že se má člověk mít rád, tak ty jsem nechápala, nevěděla jsem, co to je. Vůbec jsem nechápala, co se po mně chce, vůbec jsem tomu nerozuměla. Věděla jsem, co je přítomný okamžik, to jsem chápala, ale nevěděla jsem, co to je mít se ráda.
Nebyl nikdo kolem vás, kdo by řekl: „Jitko, jsi úžasná herečka, půlka Prahy na tebe chodí do divadla!“?
Ne. Mně vyhodili z Palmovky pro nedostatek talentu a nadbytečnost.
Nikdy dlouho na nic nečekám, říká Jitka Sedláčková
Ráda bych čtenářům vysvětlila, že do divadla přišel nový šéf a přivedl si nové lidi, takže staří odešli.
Ale v tu chvíli, když vám to někdo řekne, a stojíte před divadlem zády ke vchodu – a byli jste tam dvacet let – říkáte si: „Co se mnou bude?“. A já jsem v té době netočila, neměla jsem práci, byla jsem sama se synem. Ale já nikdy dlouho nečekám, že něco přijde. Vymyslím si práci sama. Takže jsem v té době dělala dobrovolnici v domově důchodců, chodilo mi asi 4 a půl tisíce a byla jsem šťastná, bylo to pro mě hrozně moc peněz. Aby si syn nevšimnul, že nemáme peníze, tak jsem vařila pořád dokola špagety, bramboráky, palačinky, protože na tom se nepozná, že peníze nejsou.
No jo, ale co dál, že?
Začala jsem s Dášou Zázvůrkovou pracovat na inscenaci Lidský hlas. Tam jsme vydělaly první peníze, protože ona na tom byla podobně jako já, neměla moc práce. I když jsme vůbec nebyly mediálně známé, přesto jsme plnily sály a o tom představení se mluvilo. Já sama jsem pořádala zájezdy, založila jsem si agenturu, a dělala jsem všechno možné – ale ono to klaplo.
Potom mi hodil lano Honza Hrušínský, u něj jsem byla pár let v Divadle Na Jezerce, kde jsem se dostala ke své legendární roli o nejhorší zpěvačce na světě Florence Jenkins Foster. Za ni jsem měla nominaci na Cenu Thálie v oboru muzikál, ale neproměnila jsem ji. Opravdu tam byli lepší, to je bez diskuze, byly to těžší muzikálové role, tohle byla muzikálovo–činoherní. Já jsem byla pochopitelně šťastná, že si mě někdo všimnul. Když jsem z Jezerky odešla, to se stává, tak jsem si ve svém vysokém věku říkala: „Tak já jsem zase svobodná, co budu dělat?“ Ten den zazvonil telefon a zavolal mi Kája Heřmánek mladší: „Šla bys k nám do divadla zkoušet Cabaret?“ A mám takový dojem, že to bude moje milovaná štace, Divadlo Bez zábradlí. Protože se to malinko snoubí s Karlem Heřmánkem a Jiřím Bartoškou, se kterými jsem začínala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem ve hře Jakub a jeho pán.
Maminka byla intelektuálka, Jitka Sedláčková se nerada učila
Přijde mi, že neustále obhajujete, že jste herečka. Jako kdybyste začala v padesáti.
Mám to dodnes. Když se mě někdo zeptá, co dělám, tak koukám do země a říkám: „Já hraju v divadle…“ Já ani nejsem schopná říct, že jsem herečka.
Přitom jste nejobsazovanější!
Vlastně jsem se s tím vůbec neztotožnila: „Já hraju v divadle, v Praze…“ Nebo chodím a říkám: „Dobrý den, já jsem Jitka Sedláčková.“ „Ale my vás známe!“ „Odkud?!“ Po určitou dobu – je mi hloupé říkat kariéra – co tu práci dělám – tak jsem neměla úplně na růžích ustláno. Já jsem si to opravdu musela odkroutit, vystát frontu, odsloužit, odpracovat. Ale vždycky jsem prý chtěla být herečka, říkají to lidé, co mě znají jako pětiletou. Ale moje maminka byla intelektuálka, paní s dvěma doktoráty a šesti jazyky, učila na filosofické fakultě. A najednou má dceru: „Já budu asi herečka!“ „Ne, Jituško, jdi na práva.“ Ale tam je moc učení a já jsem se nerada učila.
Jasně, učit se texty je o mnoho lepší.
Je to taky těžké, ale pořád říkám svému synovi: „Proč jsi odešel z vysoké školy?“ „Protože se nerad učím!“ „Já to nechápu, Filipe!“ Pravděpodobně to má po mně, protože jeho tatínek vystudoval práva.
Jitka Sedláčková prožila zásadní setkání se zesnulou mámou
Jitko, věříte na posmrtný život?
To je zajímavé, že jste mi dala zrovna tuhle otázku, protože nedávno se mi stala opravdu hodně zvláštní věc. Já o tomhle nepřemýšlím, a když mi lidé říkají, jestli mám nějaký smysl života, odpovídám, že jsem byla dcerou mé mamince a maminkou mému synovi. Protože my máme fatální vztahy – jak jsem ho měla s maminkou, tak ho mám se synem. Krásný, naplněný. Kamarádi mi často říkali: „Ty máš super maminku, my bychom takovou taky chtěli.“ A já jsem si říkala: „Je lepší poznat a ztratit, nebo nepoznat a toužit?“ Protože poznat znamená poznat to výjimečné a ztratit to, a to strašidelně bolí do teď. A pak jsou lidé, kteří nemají takové štěstí na rodiče, a ti touží, a potom je to zas tak hrozně nebolí.
To je zajímavá úvaha.
Nedávno jsem hlídala moji vnučku (jmenuje se Ava Marie, pozn. red.), se kterou jsme dost často a máme spolu moc hezký vztah. Je malinká, jsou jí tři a půl roku. Mně se chtělo po obědě hrozně spát a jí se chtělo nespat a řekla, že bude modelovat, protože je trošku od rány: „Já si nepůjdu lehnout, nebudu odpočívat, já si budu modelovat!“ „Ne, ty si půjdeš tady vedle mě lehnout. Můžeš si pustit dvě pohádky. Otoč se a budeme chvilku spát.“ Motala se mi hlava, spala bych dávno. Otočila jsem se k ní, plácala jsem ji po zadečku a říkala jsem jí: „Avinko, takhle mě plácala moje maminka, když jsem byla malinká, abych usnula.“ Ona se otočila a úplně jiným hlasem mi říká: „Ale to jsem byla já babičko, když jsem byla ještě velká.“ Vyvalila jsem oči a ona pokračovala: „A já si jdu modelovat! Já spát nebudu!“ Už to zase byla ona. „Prosím?“ Svěřila jsem se s tím na Instagramu a lidé mi tam začali psát své příběhy, že se jim to stalo také. Prý mají děti do šesti let jakousi paměť, a že to neznamená, že ta duše je duše mojí maminky, a že to není ta moje maminka, která za mnou přišla, ale je to paměť dětí z určitých minulých životů. A určité duše se přitahují.
Mám z vás husí kůži!
Koukala jsem na ni, samozřejmě jsem začala brečet, úplně totálně mě to dostalo. Ale s takovým ohromným klidem a štěstím. Úplně bych tu holčičku chtěla obejmout a říct jí: „Děkuju ti, moc ti děkuju! Protože ty jsi evidentně starší než já.“ Vypadám dospělá, ale v něčem jsem opravdu malé dítě. Pořád říkám: „Já chci maminku!“ „Paní, vy už jste babička.“ „Já chci maminku!“ A tohle byl opravdu výjimečný moment. Takže jestli věřím? Teď už věřím.
No, a stačila jedna věta. Vy jste do té doby nevěřila?
Já jsem se tím nikdy nezabývala, ne. Já o těchto věcech nepřemýšlím. Ctím zákony přírody a jsou mi blízká určitá náboženství. Mám načteno spoustu motivačních knih, a stejně mi nikdy žádná nepomohla. Lidé říkají, že jsem si měla projít tou těžkou situací, abych se něco naučila. A já, když jsem prošla tou těžkou situací, nenaučila jsem se vůbec nic! A jsem pořád stejná. Mně nikdy nic nenaučilo, já jsem se nikam neposunula! „To tě mělo posunout, Jitko, abys pochopila.“ No, nepochopila jsem nic! Nic mě to nenaučilo a nabíhám si pořád stejně na vidle. Jsem pořád stejně šťastná a nešťastná. Já takhle asi neumím přemýšlet. Přitom nejsem racionální, často jsem iracionální člověk.
O čem dalším promluvila Jitka Sedláčková:
- Jak vzpomíná na Jiřího Bartošku a jeho nesmrtelné hlášky
- Kdy se zamilovala do Pavla Töpfera
- Proč nebude svatba
- Proč si teprve teď začala užívat života
- Jaké jsou její zkrášlující rituály
- Co jí dává běhání
- Jak vzpomíná na svoji maminku
Na fotografie ze soukromí herečky Jitky Sedláčkové se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
