Facebook
Instagram
Na konci druhé světové války se japonští vojáci nechali slyšet, že jedli lidské maso jen kvůli tomu, že neměli na vybranou. Bylo tomu ale skutečně tak? Většina důkazů totiž hovoří o opaku...
Kanibalismu se neoddávali jen řadoví vojáci, ale i jejich velitelé. Vzhledem k tomu, že maso svých nepřátel měli připravovat s pečlivostí šéfkuchaře, lze jen těžko uvěřit, že za tím byla pouhá touha po přežití. Ostatně mnozí z nich se vyjádřili, že lidské maso je „dobré na žaludek“.
Hrůzné experimenty
„Myslel jsem, že se jim stane něco nepříjemného, nečekal jsem však, že to bude tak hrozné,” řekl v roce 2015 pro britský deník The Guardian Toshio Tono. V roce 1945, kdy byl studentem lékařské fakulty, k nim do laboratoře přivedli vojáci dva raněné americké zajatce. Toshio si bláhově myslel, že je budou moci začít léčit.
Místo toho na nich lékaři začali provádět nelidské experimenty jako vstřikování mořské vody za účelem zjištění, zda jí lze nahradit klasický solný roztok. Neváhali také odstraňovat vnitřní orgány, zejména plíce. Zjišťovali, zda dokáže jedinec dýchat pouze s jedním orgánem. „Tyto pokusy neměly absolutně žádnou medicínskou hodnotu,” dodal Tono. „Šlo jen o to, způsobit co nejbolestivější smrt.” Některé části lidského těla pak měly být servírovány důstojníkům japonské armády. Zda tomu tak skutečně bylo, se zatím nepodařilo prokázat.
Kanibalismus pro pocit vítězství
Odhalování kanibalských choutek vojáků se věnoval historik Toshiyuki Tanaka. Chtěl, aby se o válečných zvěrstvech dozvěděli i mladí Japonci, kterým se tato pravda záměrně tajila. V roce 1992 veřejně oznámil, že objevil více než sto případů kanibalismu, jež byly spáchány v Papui-Nové Guinei. „Některé jednotky skutečně hladověly, byly však případy, kdy došlo k pojídání lidského masa z pouhého rozmaru,” tvrdí Tanaka.
Nezřídka velitelé nařizovali vojákům, aby jedli lidské maso „pro pocit vítězství“. Dle svědectví pákistánského desátníka, který byl zajat v Singapuru a posléze převezen jako válečný zajatec do Guineje, měli Japonci během sta dní sníst jednoho člověka denně. Jeho slova potvrdil i indický zajatec, který vše viděl na vlastní oči.
„Zbytek vězňů odvezli na jiné místo, kde byly ještě horší životní podmínky. Kdo nezemřel, posloužil jako potrava,” zavzpomínal. „K tomuto účelu sloužila jedna chatrč. Tam lidem zaživa uřezávali kusy masa, které si pak opékali. Takto zmrzačené osoby házeli do příkopu, kde je ponechali vlastnímu osudu.” S hrůzným počínáním japonských jednotek se ale nesetkali jen zajatci, ale také australští a američtí vojáci. Jeden z nich našel těla svých kamarádů, jež vykazovala jasné známky kanibalismu.
Prezident Bush unikl vidličce jen o vlásek
Na talíři skoro skončil i budoucí americký prezident George Bush starší, který 2. září 1944 s letadlem Avenger zaútočil na rozhlasovou stanici na malém ostrově Čičidžima. Po zásahu se musel katapultovat, bohužel se to samé nepodařilo zbylým dvěma členům posádky. Jen díky tomu, že vyskočil o něco dříve, si zachránil život. Měl totiž čas se ukrýt. Jeho spolubojovníky Teda Whitea a Johna Delaneyho z hořícího vraku vytáhli Japonci a „pochutnali” si na jejich játrech a stehnech. „Kuchař uvařil játra se sójovou omáčkou a zeleninou,” vyjádřil se během pozdějšího soudního stání admirál Kinizo Mori. „Řekl nám, že je to dobré na žaludek.“
Ale ani Bush neměl ještě vyhráno. „Plaval jsem jako o závod, abych se vyhnul japonským lodím. Nakonec mne zachránila naše ponorka. Když jsem na ni vstoupil, pronesl jsem jen jednu větu: ‚Jsem rád, že jsem na palubě,‘ “ komentoval svůj neuvěřitelný únik z japonského talíře.
Zdroje informací:
Allthatsinteresting.com: When George H.W. Bush Was Almost Cannibalized Dutring World War 2
Allthatsinteresting.com: Intense Hatred And Intense Hunger: The Grisly Story Of Japanese Cannibalism During WWII
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
