Facebook
Instagram
Lidé postižení leprou byli často prezentováni jako vyvrhelové na okraji společnosti, což je ve skutečnosti poněkud mylná představa. Ve středověké Anglii se je snažili léčit, přestože žádný oficiální lék neexistoval. Navíc se k nim chovali vskutku empaticky. Jak vypadal každodenní život lidí postižených leprou?
Lepra neboli Hansenova choroba byla ve světě nejvíce rozšířená mezi 11. a 14. stoletím. Nejpravděpodobněji se přenášela kapénkovou infekcí, tedy miniaturními kapkami, které se uvolňují při kašlání a kýchání. Ve vážných případech docházelo k lézím, gangréně a slepotě.
Vznik leprosárií
Od 11. století vzniklo v Anglii více než tři sta leprosárií, což byly jakési pseudonemocnice umístěné na klidném místě, mimo hustě osídlené oblasti. V nich žili nemocní v určitém druhu izolace, neztratili však osobní svobodu. To znamená, že je ošetřovatelé nezavírali do cel, ani je neodváželi na opuštěné ostrovy. Kdo chtěl a měl na to sílu, mohl se volně pohybovat po okolí. Našli bychom ale i zařízení, kde platila přísná pravidla a život v celibátu. Porušení znamenalo tvrdý trest. Naštěstí převládal ten humánnější typ.
Prvním známým útočištěm pro malomocné bylo zřejmě leprosárium svaté Máří Magdalény v Hampshire. Dokazují to nálezy z archeologických vykopávek. Jelikož byla v blízkosti kaple, točil se tam život okolo modliteb a duchovní oddanosti. Provoz se financoval hlavně z charitativních darů a almužen, které poskytovaly místní komunity.
Měli malomocní blíže k Bohu?
Reakce lidí na lepru byly ve středověku různé. Někteří to považovali za boží trest, takzvanou smrt zaživa. Jiní zase jejich postižení přirovnávali k očistci na Zemi. Tato varianta měla jedno velké plus. Po smrti šli malomocní údajně rovnou do nebe. Našli se i tací, jenž věřili tomu, že tito lidé mají kvůli svému utrpení blíže k Bohu. Prokazovali jim tak patřičnou úctu...
Život v leprosáriu
Leprosária preferovala životní styl v souladu s přírodou. Předpokládá se, že spousta těchto zařízení měla vlastní zahrady, kde se pěstovala zelenina i ovoce. A ač byli nemocní poměrně daleko od civilizace, měli povoleny návštěvy od rodinných příslušníků. Ve 14. století se v leprosáriích začali objevovat i lidé, jenž touto nemocí netrpěli. Buď za to mohla chybná diagnóza, anebo se tam ocitli proto, že i chudý a nemajetný člověk si zaslouží domov.
S příchodem epidemie Černé smrti (moru) se začalo s malomocnými zacházet hůře. Kvůli neustálé kontrole a stigmatizaci byli posílání do přísnější izolace a podléhali různým sociálním omezením. Výjimkou nebylo ani zneužívání a korupce. V té době také začala slábnout prevalence, což zjednodušeně řečeno znamená počet osob trpících nemocí k počtu všech lidí v populaci. Kvůli tomu musely některá leprosária svůj provoz ukončit, nebo se proměnit na sirotčince či všeobecně zaměřené nemocnice.
V současnosti bychom našli úplně poslední leprosárium poblíž rumunského města Tulcea. V roce 2020 v něm žilo pouhých deset osob.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Leprosárium
Historyhit.com: Living with Leprosy in Medieval England
