Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeHonza žije se svou ženou třicet let. A až do nedávna si myslel, že je jejich manželství spokojené a plné důvěry. Když manželka odjela do lázní, našel při úklidu starý deník. Zpočátku to vnímal jako milou připomínku mládí, než narazil na věty, které mu otřásly celým světem. Teď neví, co s tím.
Kdyby se některé věci daly vrátit zpět, já přesně vím, které by to u mě byly. Nikdy bych neotevřel její deník, který mi obrátil život vzhůru nohama.
Chtěl jsem ji potěšit
Před půl rokem měla moje manželka Radka nehodu. A po delší pracovní neschopnosti odjela na rehabilitace do lázní. Po dlouhé době jsme oba měli spoustu času pro sebe. Přemýšlel jsem, jak to využít. Mohl jsem se flákat a na vše se vykašlat, ale já se rozhodl svou drahou ženu překvapit. Ne květinou ani dárkem, ale tím, že uklidím celý dům. Jelikož jsme ho zdědili po rodičích, byla tam spousta věcí, které nedokázali vyhodit, a my to stále oddalovali.
Vzal jsem to opravdu z gruntu – sklepy, skříně, staré krabice na půdě. Vše, co mi přišlo zbytečné a nepotřebné, jsem dával na hromadu s tím, že až se Radka vrátí, rozhodne, co se opravdu vyhodí. Nechtěl jsem to dělat sám, abych se nedočkal nějakých zbytečných výčitek.
„To bude koukat,“ říkal jsem si spokojeně, když jsem třídil staré knihy a narazil na zažloutlý deník s tvrdými deskami. Samozřejmě mi došlo, že to není správné, ale zvědavost mi nedala. Byly v něm zápisky z doby, kdy jsme spolu chodili a začínali společný život.
Slova, která mě zlomila
Ze začátku to bylo úsměvné čtení. Radka popisovala nejen první lásky, sny a běžné starosti. Ale taky náš vztah. O tom, jak to celé prožívala a co se jí honilo hlavou. Nedokázal jsem se od toho odtrhnout. Jenže pak jsem narazil na zápis, který mě doslova zmrazil.
„Byla to chyba. Měla jsem zůstat doma. Ale stalo se. Nevím, čí je to dítě. Honzu miluju, a tak to nechám navždy tajemstvím.“
Seděl jsem tam jak opařený. V duchu mi běželo tisíc otázek. Mluví o mně? O našem synovi? Vždyť tehdy jsme čekali právě jeho. A ona... ona si nebyla jistá, kdo je otcem?
„To není možný,“ řekl jsem si nahlas. Ale bylo. Víc jsem se nedozvěděl. Tím totiž deník skončil, možná měl někde pokračování. Ale já neměl sílu ho hledat. To, co jsem si doposud přečetl, mi dost stačilo.
Pravda, kterou asi nechci znát
Od té chvíle chodím jak tělo bez duše. Pořád o všech těch slovech přemýšlím. Všechno mi přijde jinak. Každý úsměv, každá vzpomínka, každé rodinné foto – najednou je to poznamenané stínem velké pochybnosti.
Nejhorší je, že ani nevím, jestli pravdu chci vědět. Máme krásnou rodinu. Syn je fajn chlap, máme skvělý vztah. A podle mě mi je hodně podobný. Nejen fyzicky, ale i povahově. Nikdy by mě nenapadlo pochybovat. Ale teď je vše jinak! A moje žena? Vždycky stála při mně. Byla oporou. A teď… teď se mi bortí svět.
„Proč jsem ten deník vůbec otvíral? Proč jsem to vůbec četl?“ říkám si denně. Mohl jsem dál žít v klidu. Ve spokojeném manželství. Možná ve lži, ale šťastně. Jenže teď mám v sobě hněv i bolest.
Nevím, co udělám, až se Radka vrátí domů. Budu mlčet? Nebo se ptát? Zatím jen předstírám, že je všechno v pořádku. Ale uvnitř se mi vaří duše.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
