Irena (50): Otec byl cholerický despota a roky jsem ho nechtěla vidět. Až slova mé dcery mi pomohla mu odpustit

Můj otec byl cholerik. Vůbec jsem nechápala, jak s ním mamka mohla vydržet. Ale moc jsem se tím nezabývala. Byla jsem mladá, všude jsem musela být, vše jsem musela zažít a pubertu jsem měla divokou.

Eva (33): Můj přítel je cholerik. Většinu času jsem z toho nešťastná, a přesto se stále bráním rozchodu

Averze vůči mému otci rostla

Už od mládí bylo mně i sestře jasné, že otec je zvláštní. Měl rád klid. Nesnášel dětský smích. A tak jsme celá rodina jedli mlčky. Když byl otec doma, tak jsme si hrály výhradně v pokojíčku a úplně nejraději jsme byly, když nebyl otec doma. To bylo naštěstí často, jelikož pracoval jako řidič dálkového autobusu. Jenže když přijel, mamka mu ihned mezi dveřmi řekla veškeré naše hříchy. A schytaly jsme to během několika minut. Pohlavky létaly vzduchem.

Dokonce si pamatuji, jak mě otec zkoušel z dějepisu a ptal se mě i na texty pod obrázky, které byly v učebnici. A když mě nachytal, hodil po mě knihu, ať se látku doučím. Averze vůči mému otci rostla, až do takové síly, že jsem po svatbě mamku navštěvovala v pracovní dny, kdy otec nebyl doma. Byly roky, kdy jsem otce viděla třikrát do roka. On se neozval mně, já nekontaktovala jeho.

Milena (42): Manžel je děsný cholerik. Jednu malou lež o setkání s kamarádem mi vyčítá už tři roky

Platí, že čas vše napraví a já o tom vím své

Roky plynuly a já se měnila. Už jsem se tolik nezabývala minulostí a žila jsem pro svoje děti. Snažila jsem se jim být nejlepší mámou. Někdy se to dařilo, jindy méně. „A ty si myslíš, že jsi mi nikdy neublížila? Občas jsi byla pěkně nespravedlivá,“ vmetla mi kdysi dospívající dcera do obličeje. A já si uvědomila, že asi nikdo nikdy není stoprocentním rodičem, ale snaží se jen v rámci svých možností.

Začala jsem přemýšlet o svém dětství a uvědomila jsem si, že čas rány zahojil. Už jsem otce neviděla jako zlého morouse, ale jako někoho, komu byla výchova cizí. Kdo se choval stejně jako většina rodičů za socialismu. Nároky a měřítka dnešní výchovy jsou diametrálně odlišná od výchovy za minulého režimu. A uvědomila jsem si, že to musím být já, kdo zakope válečnou sekyru.

Jaroslav (67): Zlobím se na svou ženu. Celý život používá jednu větu, aby nic nemusela, a teď proti mně štve i děti

Za svou empatii jsem v současnosti ráda

Je to už pět let, co jsem nalezla zpět vztah ke svému tátovi. On i mamka jsou už staří. Je jim přes sedmdesát let. Když se na tátu dívám, není to ten cholerický despota, ale vetchý bezzubý stařík. Už nekřičí, už nemá teatrální výstupy. Už zmoudřel i on. Jezdím za rodiči pravidelně třikrát do týdne. Dáme si kávu, popovídáme si a vždy si dáme pusu na rozloučenou. Upřímně si uvědomuji, jak jsem ráda, že tyto chvíle s rodiči prožívám.

Jestli mě něco na mém věku baví, tak je to nadhled. Už mě nechává klidnou to, co by mě kdysi rozčilovalo. Umím odpustit, umím být tolerantní a umím mlčet. Kdysi jsem rodičům neustále něco vyčítala. Byla jsem plná křivd. A nyní cítím lehkost bytí. Nic mě netrápí. Nalezla jsem vnitřní harmonii a navíc jsem získala zpět bezvadné rodiče. Vím, že náš společný čas je omezený a není čas plýtvat časem. Užívám si každou chvíli s nimi a jen doufám, že moje děti nebudou tak kritické vůči mně, jako já jsem byla vůči svým rodičům.

Marie (65): Manžel se pohádal se synem a on k nám přestal jezdit. Vnuka jsem už rok neviděla

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].