Zdeněk (49): Rodiče mě po letech pozvali do kavárny a já chtěl zalézt pod stůl. Byla to narozeninová zkouška nervů

Jsem rozvedený a jezdím pravidelně navštěvovat rodiče k nim domů. Tam si dáme kávu, já přivezu zákusky a popovídáme si. Za zavřenými dveřmi, beze svědků a v klidu. Ani nevím, proč rodiče chtěli, abychom se sešli v kavárně v centru města.

Lukáš (29): Dostal kopačky a skončil na ulici. Vlastní rodiče mu zabouchli dveře před nosem

Rodiče si nikdo vybrat nemůže

Moji rodiče jsou obyčejní lidé. Celý život pracovali v továrně. Oba mají výuční list a žijí na okraji města. Jezdí nakupovat jednou týdně do nejbližšího obchodního centra. Nikam prakticky nechodí. Táta jde občas s kamarády na pivo, ale převážně je doma s mamkou. Mamka nechodí nikam a jediný kontakt s lidmi mimo domov jí zajišťují sousedky. I hodinová návštěva u rodičů je pro mě vyčerpávající. Rodiče nemají vůbec žádný přehled o ničem.

Nečtou knihy, jednou týdně jim do schránky chodí bulvární plátek, informace o světě čerpají z televize a dívají se na nekonečné seriály. Nejezdí na dovolené ani na výlety. Ke spokojenému životu jim stačí televize a zahrada. Vlastně jsou to šťastní lidé. Nemají žádné nároky, žádné sny, nehádají se a žijí vedle sebe v míru a lásce. Já i sestra jsme rozvedení a život tak nějak plácáme.

Kryštof (34): Postavil jsem dům na pozemku tchyně a tchána. Musel jsem udělat plot, aby k nám přestali chodit bez ohlášení

Moje narozeniny byly ostuda ve městě

Hodně mě překvapilo, když mi maminka zavolala: „Zdenečku, zveme tě s tátou do cukrárny. Dáme si tam sraz a oslavíme tvoje narozeniny.“ To bylo naprosto revoluční a nevídané pozvání. Něco, co se nikdy nestalo. Rodiče zavítají do centra. Ve smluvený čas jsem seděl v kavárně. Objednali jsme si dort a kávu. Rodiče byli oblečení jako na maškarní. Jejich oblečení pamatovalo ještě posledního socialistického prezidenta. Rodiče špatně slyší, a tak mluví dost nahlas.

Takže jsme si povídali a náš hovor byl zcela jistě slyšet i u vedlejších stolů. Styděl jsem se, když mi rodiče vyprávěli, jak jim soused říkal, že si někde dal svíčkovou a že prý mu donesli dva kusy masa. Táta velice nahlas pronesl: „Zdeňku, nekecám. Ukazoval dva takové kusy masa. To si nedáváme k jídlu ani my doma s mámou.“ Divil se táta a povídal to stylem, jako by si s mamkou nemohli z důchodu koupit maso k obědu.

Alena (21): Rodiče mě zahrnovali luxusem. Skutečný domov a lásku jsem ale poznala jen u babičky

Chtěl jsem zalézt pod stůl a tam počkat

Myslel jsem, že se studem propadnu. Lidé u okolních stolků měli na tváři úsměv nebo na mě laškovně mrkali. Táta o velikosti masa mluvil opakovaně. A já byl červený asi až na zadku. Pak začali komentovat cenu kávy a její velikost. Nezdál se jim ani zákusek. Podle nich nebyl čerstvý a řekli to tak nahlas, že to musela slyšet i obsluha. Chtěl jsem útratu zaplatit, ale mamka trvala, že mě pozvali. Prý místo dárku.

Asi bych radši přijal tu pětistovku jako vždycky. Protože mamka nechala dvě koruny jako spropitné, a ještě když obsluha ironicky poděkovala, tak mamka odpověděla, že nemají zač. Rodičům se výlet do kavárny líbil a prý bychom z toho mohli udělat tradici. No, čekají mě náročné roky. Ale rodiče si nevybíráme. A já mám rodiče hodné. Jen trochu z jiné doby. Ale co už. Ať mladší generace vidí, že by mohlo být i hůř. Protože generace, co nemá doma internet a vlastní dohromady jeden tlačítkový mobil, to je teprve výhra, co se rodičů týče.

Míla (53): Dospělý syn se vrátil domů a čeká, že se o něj budu starat. Po týdnu už vím, že s ním dlouho nevydržím

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].