Facebook
Instagram
Paní Marie stála uprostřed hádky, kterou měl její manžel se synem. Pohádali se hrozně moc, a i když se je Marie snažila krotit, skončilo to sprostými urážkami a křikem. Jejich syn se od té doby neukázal a Marie neviděla ani jeho, ani svého vnuka. Už to bude rok.
Můj manžel Jindřich je trochu cholerik, ale to byl celý život, co ho znám. Přesto všechno jsem s ním byla šťastná a občasné výlevy jsem pouštěla jedním uchem tam, druhým ven. Vychovali jsme spolu dva syny, Štěpán (44) má dvacetiletou dceru a Pavlovi (40) se před třemi lety narodil třetí syn, takže máme dohromady čtyři vnoučata a je s nimi ohromná legrace.
Štěpán k nám tak často nejezdí, Adéla je už velká a má svůj život, ale Pavel u nás trávil téměř každý víkend. Sami jsme mu nabízeli, aby nám nechával děti na pár dní a jel se snachou na výlet, a bylo to vždycky prima. Je pravda, že Jindřichovi se nelíbilo Pavlovo podnikání a hodně mu do toho mluvil. Já se ho zastávala a pak se ještě utrhl na mě. Ale nikdy to nebylo tak vážné, abychom spolu všichni nemluvili. Jenže při poslední návštěvě se to zvrtlo.
Během chvíle bylo všechno jinak
Pavel k nám přijel se všemi dětmi a já s nimi byla v obýváku, zatímco Jindřich byl s Pavlem na balkóně a o něčem diskutovali. Najednou je bylo slyšet víc a víc, až Pavel vyšel z balkónu a začal popohánět děti, že už musí jet. Nechápala jsem, co se děje a v tom se přiřítil Jindřich a začali na sebe řvát jak koně. Stála jsem mezi nimi a snažila se je krotit, upozorňovala jsem je na to, že tam jsou děti, proboha, ale oni mě vůbec neposlouchali a jenom křičeli.
Jeden druhého častovali velice sprostými nadávkami, a to už držel Pavel nejmladšího Martínka v náruči a šel s ním dolů. Ostatní děti se kvapně snažily obout a Pavel na ně hulákal, ať přidají. Jindřich stál na schodech a řval z plných plic: „Ztratil jsem syna!“ a Pavel řval ještě víc: „Ztrať se!“ Byla to hrůza. Stála jsem tam a byla v šoku, jak se během chvíle změnila poklidná návštěva v horor. Už jsem se bála, že se dokonce začnou prát.
Vyčítám mu to
Jindřich mi o tom nechtěl nic říct, zavřel se po hádce do pokoje a jenom si pro sebe něco brblal. Pavel mi telefon nezvedal, ani když jsem mu volala druhý den, ani za týden. Později se ozval, že nepřijede, protože má hodně práce, ale bylo mi jasné, že to je kvůli otci. Jenže utekl měsíc, dva a Pavel pořád nikde. Na moje zprávy moc nereaguje a když jsem ho prosila, aby přivezl aspoň děti, odvětil mi, že nepotřebuje, aby byly v takovém prostředí. Zdrtilo mě to. Vyčetla jsem Jindřichovi, že kvůli němu teď neuvidím vnuky ani svého syna.
Já se velice obtížně pohybuji, chodím o berli a auto neřídím, je proto pro mě těžší někam si zajet a už vůbec se nemohu vypravit sama do města a jít někam, kde by mi patrně ani nikdo neotevřel dveře. Už to bude rok. Za tu dobu proběhly Vánoce bez nich, narozeniny, vysvědčení. Všechny dárky tu mám nastřádané a doufám, že se ti dva zase umoudří a budeme opět spolu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
