Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Rozvod, péče o umírající maminku a existenční nejistota. Jana měla pocit, že se jí během jediného roku rozpadl celý dosavadní život. Bohužel neměla peníze na odbornou pomoc, a tak si doslova krok za krokem našla vlastní cestu.
Minulý rok byl jako nekonečný pád, stále jsem čekala, kdy narazím na dno, ale stále jsem padala. Manžel požádal po dvaceti letech soužití o rozvod, máma ležela v těžkém stavu v LDN, a v práci mi naznačili, že mé místo časem nebude potřeba. Budila jsem se několikrát za noc a usínala s pocitem, že nevím, jak zvládnu zítřek. Na psychologa nebo nějaké terapie jsem neměla ani finance, ani kapacitu. Jednoho dne, když jsem odcházela od maminky, mi řekla: „Janičko, projdi se, vyvětráš si hlavu a utřídíš myšlenky, tvému tatínkovi to vždy pomáhalo.“ Netušila jsem, jak moc mi tato jednoduchá terapie bude pomáhat.
Někdy jsem se zastavila a pohladila strom
Zní to asi trochu komicky, ale chůze se stala mojí berličkou. Nešlo o dlouhé procházky, třeba jen o dvě tři stanice autobusu, ideálně přes park nebo zahrádkářskou kolonií. Jednoduše místem, kde šumí stromy, pofukuje vítr a člověk cítí přírodu. Jak to jen šlo, chodila jsem pěšky a snažila se správně dýchat. Časem jsem měla své oblíbené trasy a místa.
Cestou jsem plánovala, co udělám doma večer, co další den. Někdy jsem se naopak snažila na nic nemyslet a cvičila jsem dech podle dechových cvičení, co jsem našla na internetu. A někdy jsem si i pobrečela, nebo se zastavila u hezkého stromu a opřela se o něj a čerpala sílu. Brzy jsem si všimla, že je mi po pravidelné procházce vždy o něco lépe. Vysvětlení nemám, prostě to tak bylo.
Mou terapií byla chůze
Brzy jsem vyměnila kabelku za praktický batoh a syn mi začal z legrace říkat Foreste, podle Forresta Gumpa, postavy z jednoho báječného filmu. „Doufám, mami, že mi na tři roky neutečeš do světa, jako Forrest, když ho opustila ta jeho holka…“ prohodil občas.
Forrest svůj žal časem vyběhal a já začala být na chůzi závislá. Pomáhala mé psychice a časem začala měnit i mé tělo. Zhubla jsem, zpevnila se a cítila se silnější a vyrovnanější. Když maminka „odešla“ a odešla klidně, držela mě za ruku, šla jsem z LDN dvacet kilometrů. Cestou jsem se s ní loučila. Byla to pro mě důležitá cesta. Měsíc na to mě čekal rozvod.
Chystám se na pouť
Rozvod nakonec proběhl klidněji, než jsem čekala. I z něho jsem šla domů pěšky. A během té cesty jsem se rozhodla, že dám v práci výpověď, byla jsem tam nešťastná. Odhodlala jsem se ke kroku do neznáma, k odchodu bez jistého místa. Bylo to perfektní rozhodnutí! Kupodivu jsme se dohodli na odstupném a mohla jsem odejít hned a mít čas jen sama pro sebe. Novou práci jsem pak našla v klidu.
„Já tu tvojí aktivní meditaci snad také zkusím,“ smála se kamarádka, když jsem jí vyprávěla, kdy jsem se k odchodu z práce odhodlala. Konečně mám pocit, že jsem se po dlouhé době nadechla. A chodit jsem pochopitelně nepřestala, naopak! Chystám se na pouť, ne tedy nikam do zahraničí, stačí mi naše krásné Čechy. I u nás je dost poutních cest.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
