
I dlouholeté přátele může jedna věta rozdělit. Když Jaroslava začala vtipkovat o svatbě, netušila, že tím otevírá starou ránu své bezdětné sousedky. Ukázalo se, že za usměvavou tváří se skrývá velké zklamání a nenaplněná touha po manželském slibu.
„Ahoj, jsem ráda, že jste přišli na návštěvu. Jak jste se měli? Dlouho jsme se neviděli,“ pozdravila jsem kamarády Pavlu a Bedřicha.
Dobrých kamarádů je jako šafránu
Pavla a Bedřich jsou naši sousedé. Jsou to bezva lidi, co jsou stejně staří jako já a můj manžel Josef. Zatímco já s manželem jsme ve vztahu skoro padesát let, Pavla s Bedřichem spolu žijí osm let. Oba jsou bezdětní a myslím, že se mají hodně rádi. Jsou vždy usměvaví. Jsou to příjemní společníci a trávíme spolu minimálně jeden večer v měsíci.
Při našich setkáních se bavíme o mnohém. O politice, o cestování, o kultuře, nebo hrajeme karty. Nikdy jsme se nebavili o tom, jak to kdo doma má. Za padesát let společného života našeho manželství jsme s Josefem překonali nejednu krizi. Ale je to naše soukromá věc a netaháme to na světlo před cizími lidmi, ačkoliv to jsou naši kamarádi.
Nové informace u kamarádů mě překvapily
Při posledním setkání jsem se těšila, až našim kamarádům ukážu svatbu naší dcery. Vdávala se skoro v padesáti letech. Měla jsem z její svatby rozpačitý názor. Moje dcera v době svatby měla svůj věk, a přesto měla bílé svatební šaty. Nedokázala jsem určit, zda jí to sluší, nebo vypadá trapně. Ale nakonec, když jsem viděla její štěstí, tak jsem to přestala řešit.
A když jsem dostala fotky na památku, zírala jsem. Dcera na nich byla kouzelná. Fotky byly úchvatné. Z celé rodiny vyzařovala harmonie. A že je to rodinka početná. Děti manžela z prvního manželství. Děti manžela z druhého manželství. Děti dcery z prvního manželství a společné dítě z tohoto vztahu. Zkrátka fenomén dnešní doby. A právě těmito fotkami jsem se chtěla kamarádům pochlubit.
Bolest kamarádky vytryskla na povrch
„Pavlo, tady si prohlédni fotky ze svatby naší dcery a třeba si vezměte inspiraci,“ mrkla jsem ze srandy na kamarády. Přišlo mi to z mé strany jako dobrý vtip. Je nám skoro sedmdesát a v našich letech je papír na lásku trochu nesmysl. Obzvláště pokud se jedná o vztah bezdětný. Ale zasáhla jsem Pavly bolavé místo. Něco, co skrývala před světem.
„A to já bych se vdávala ráda, jenže tady Bedřich nechce o svatbě ani slyšet. Mě to mrzí. Vlastně mě to dost trápí. Ale nenadělám nic. Myslela jsem si, že zemřu jako vdaná žena. A toto se mi nesplní. Takže si nech své vtípky. Tobě se to vtipkuje, když jsi vdaná a máš vše,“ uzemnila mě Pavla. Docela drsně, chladným hlasem. A mě bylo líto, že jsem jí způsobila pláč a bolest.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




