Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jana léta táhla domácnost sama, zatímco manžel bral plnou lednici jako samozřejmost. Stačil však jeden den s prázdnými policemi, aby pochopil, že partnerství neznamená servis.
Léta jsem byla tou „tahounkou“ našeho manželství. Zatímco já jsem hlídala termíny složenek, objednávala nás k lékaři a dělala každodenní nákupy, můj manžel Petr to bral jako naprostou samozřejmost. Přestože jsme oba pracovali na plný úvazek, jeho platební karta byla věčně „někde založená“ a na prosbu o nákup mléka reagoval jen povzdechem. Dlouho jsem nad tím mávala rukou v zájmu klidu a lásky, až do dne, kdy se Petr vrátil z práce, otevřel lednici a uviděl jen prázdné police. Tehdy jsem pochopila, že nastal čas přestat předstírat, že je všechno v pořádku.
Do lednice se podíval dvakrát
Petr ten den rituálně odhodil klíče na komodu a zamířil do kuchyně. Já jsem seděla v obýváku a dělala, že čtu knihu, i když jsem napjatě čekala na jeho reakci. Uslyšela jsem vrznutí dveří lednice, dlouhé ticho a pak jeho zmatený dotaz, jestli se nerozbila.
Klidně jsem mu odpověděla, že je v pořádku, jen jsem do ní tentokrát prostě nic nekoupila. Znovu do ní nahlédl, jako by tam jídlo mělo při druhém pohledu zázrakem naskočit, a pak se na mě nechápavě podíval s tím, že tam přece „vždycky něco bylo“. Právě to slovo „vždycky“ bylo jádrem celého našeho problému.
Jen práce nestačí
Když si Petr sedl naproti mně, začal se bránit tím, že přece taky pracuje a nechápe, proč z nákupů dělám takovou vědu, když jsem to dosud vždycky zvládala. Musela jsem mu připomenout, že zatímco on na povinnosti zapomínal, já jsem kromě své práce řešila i logistiku celé domácnosti.
Zeptala jsem se ho, kdy naposledy za něco zaplatil nebo šel sám pro čerstvé pečivo. Jen pokrčil rameny a namítl, že nákupy nemá rád a že mi to jde lépe. Došlo mi, že si plete mou schopnost věci zařídit s mojí povinností dělat je za oba, aby on mohl zůstat v pohodlí.
Boj o respekt
Cítila jsem, jak ve mně vře vztek, ale mluvila jsem klidně. Vysvětlila jsem mu, že mi nejde o jeden zapomenutý chleba, ale o ten věčný nezájem a fakt, že za všechno platím já. „Nejsem tvoje matka, abych tě vodila za ruku a říkala ti, co máš koupit,“ řekla jsem mu přímo do očí.
Chtěla jsem, aby pocítil, že tohle není jen drobná hádka, ale pravda o našem vztahu. Společný život stojí úsilí i peníze a já odmítala dál fungovat jako někdo, kdo všechno oddře, zatímco ten druhý se jen veze. Petr jen mlčky zíral do zdi a já cítila úlevu, že jsem tu nerovnováhu konečně pojmenovala.
První kroky k rovnováze
Další víkend jsem se rozhodla pro malou demonstraci. Jela jsem na nákup sama, pořídila vše potřebné zhruba za patnáct set korun a doma tašky demonstrativně vykládala na linku. Petr mě pozoroval s nevírou, jako by teprve teď viděl tu hromadu potravin, která se v lednici obvykle objevovala automaticky.
Když se mě s údivem zeptal, jak to všechno dokážu sama pořídit a naplánovat, odpověděla jsem mu, že to není žádná magie, ale prostá zodpovědnost. Dodala jsem, že od dnešního dne se na tom bude muset podílet i on, protože odmítám nést veškerou tíhu domácnosti na svých ramenou.
Nová rutina
Od té doby se u nás věci začaly pomalu měnit. Zavedli jsme společnou rutinu a Petr konečně přijal fakt, že partnerství znamená i péči o každodenní chod domácnosti. Už to není jen na mně. Dělíme se o náklady i o čas strávený v obchodech.
I když se to zpočátku učil neochotně, dnes už sám hlídá, co chybí, a u pokladny vytahuje kartu s pocitem, že k nám domů také něčím přispívá. Naše soužití už není jednostranným servisem, ale skutečnou spoluprací. Ta prázdná lednice byla přesně tím budíčkem, který náš vztah potřeboval, aby se v něm znovu objevila úcta a rovnováha.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
