Johana (30): Můj nový přítel mě za žádnou cenu nechtěl vzít domů. Důvod byl šokující

Když jsem se přestěhovala do nového města, bála jsem se seznamování s novými lidmi. Všechny své kamarády jsem nechala za sebou, stejně tak i celou rodinu. Byla jsem nesvá z toho, jestli dokážu navázat nové vztahy… a pak jsem se seznámila s Přemkem.

Renáta (25): Podvedla jsem svého přítele. Moje kamarádka mě místo podpory naprášila

Kde bydlí, mi tajil

Přemek pracoval v knihovně, kam jsem si jako velká čtenářka často chodila půjčovat knížky. Nejednou jsme se tak dali do řeči, nejprve jen o knížkách a jejich autorech, později o práci, o životě, soukromí. Netrvalo dlouho a vyrazili jsme si na rande. Ráda jsem s Přemkem trávila čas, ale nemohla jsem si nevšimnout, že mě nikdy nezval k sobě domů. Vždycky jsme buďto šli ke mně, anebo jsme sedali po kavárnách a restauracích.

„Vlastně ani nevím, v jaké části města bydlíš,“ poznamenala jsem jednoho dne, když jsme se procházeli kolem řeky v centru města, „nikdy jsem nebyla u tebe doma… a to už spolu jsme skoro půl roku. Není to trochu zvláštní?“

„U mě doma není o co stát,“ pokrčil rameny nezaujatě, „bydlím v takové staré zástavbě… můj byt je malý, trochu retro… ten tvůj je o dost větší, modernější. Je logičtější trávit čas tam.“

Kateřina (20): Brácha si domů přivedl novou přítelkyni. Chudák holka se ocitla v rodinné přestřelce

Bála jsem se, že něco skrývá

„I tak bych ráda viděla, jak žiješ,“ pokrčila jsem rameny. Přemek nic neodpověděl, naopak rychle odvedl téma někam jinam. Začala jsem uvažovat, čím to je… že by se za své bydlení styděl? Že by přede mnou něco skrýval? Rozhodla jsem se, že pro klid na duši tomu musím přijít na kloub. Snažila jsem se Přemka přemluvit, aby mě pozval na návštěvu, ale marně. Vždycky mě odbyl, nechtěl mě k sobě za žádnou cenu vzít. A tak jsem se rozhodla uchýlit k trochu šílenému plánu.

Hanka (45): Dcera odmítla nastoupit na vysněnou vysokou a zůstala u podřadné brigády

Rozhodla jsem se ho sledovat

Věděla jsem, že v úterý končí v práci ve čtyři. Vzala jsem si ten den volno a rozhodla se, že ho budu z práce domů sledovat a přijdu na jeho tajemství. Přišla jsem tedy chvíli před koncem jeho pracovní doby před jeho práci a zahalená v kabátu a s čepicí, aby mě nepoznal, na něj čekala. Když pak vyšel, opatrně jsem se za ním vydala. Nastoupili jsme na tramvaj, kterou jsme jeli několik minut na autobusové nádraží. Tam jsme k mému údivu nastoupili do autobusu, který jel až na úplný konec města, do té nejzašlejší části.

Přesvědčovala jsem se, že určitě vystoupíme dříve, že to je jen náhoda, jak jsme ale pomalu mířili ke konečné, začala jsem cítit, že to nevěstí nic dobrého. Když jsme na konečné vystoupili, ocitli jsme se ve staré zástavbě plné neomítnutých, starých domů. Cítila jsem se trochu v nebezpečí, byla to zchudlá, opravdu nepěkná čtvrť. Šli jsme ještě několik minut pěšky, míjeli bezdomovce, přeplněné popelnice a hrající si děti na ulici, až jsme došli k široké brance. Tam jsem se konečně dozvěděla, proč mě k sobě Přemek nikdy nechtěl vzít.

Radka (59): Moje dcera se vzdala kariéry, aby našla smysl života. Teď nemá ani peníze, ani vyhlídky do budoucna

Bydlel na ubytovně

U branky bylo velkým, železným písmem napsáno „ubytovna“. Zastavila jsem se a brada mi spadla skoro až na zem. Přemek celou tu dobu bydlel v té nejchudší a nejhorší části města na ubytovně. Okamžitě mi bylo jasné, proč mě tam nikdy nechtěl vzít… pravděpodobně se za místo, kde pobývá, styděl. Najednou jsem se za to, jak jsem na něj tlačila, hrozně styděla a cítila se špatně. Bylo mi jasné, že mu musím pomoct.

„Přemku, přemýšlela jsem,“ začala jsem o pár dní později, když jsme spolu byli na obědě v restauraci, „jsme spolu už docela dlouho a opravdu tě miluju… nechtěl by ses ke mně nastěhovat?“

„Myslíš to vážně?“ podíval se na mě překvapeně, „je to tak najednou, z ničeho nic… jak tě to napadlo?“

„Vždycky si říkal, že se ti můj byt líbí,“ pokrčila jsem rameny, „a ráda bych byla ve tvé společnosti častěji. Hlavně když se rozdělí nájem, je to za pakatel. Co ty na to?“

„Byl bych moc rád,“ usmál se a pevně mě vzal za ruku.

Martina (52): Volby rezonují napříč celou společností. Dokonce jsem trnula i u lékaře, aby se moc nerozčílil

Sestěhovali jsme se a už necítím pocit viny

Netrvalo dlouho a Přemek se ke mně nastěhoval. Špatný pocit z toho, jak jsem se k němu chovala, ze mě opadl a já se konečně necítila špatně. Je vidět, že i Přemkovi se se mnou žije o dost lépe než na ubytovně. O svém předchozím životě a proč na ubytovně vůbec skončil mi ale nikdy neřekl. Nevadí mi to a taky předstírám, že o tom nevím. I přes toto velké tajemství si žijeme spokojeně a ani za nic bych ho nevyměnila.

Další příběhy ze života →

Mirka (53): Svou dceru budu vždy bránit jako lvice. Klidně se pohádám s celou rodinou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].