
Josef se rozhodl po roce navrhnout partnerce Michaele společné bydlení. Jenže Michaela šla ještě dál. Začala řešit společný bankovní účet a absurdní nakládání s financemi.
Vlastně nevím, jak s penězi hospodařili moji rodiče. Ale nikdy jsem si nevšiml, že by ohledně peněz bylo v rodině mých rodičů nějaké napětí.
Společné bydlení není jen o lásce
S Míšou jsem se seznámil v posledním ročníku vysoké školy. V té době jsem už několik let pracoval v advokátní kanceláři. Míša při studiu nepracovala pravidelně, spíše nárazově. Zamiloval jsem se tak silně, že jsem si byl jistý, že jsem potkal ženu, se kterou chci zemřít. Vše se mi zdálo dokonalé. Měli jsme partu kamarádů, kde jsme byli oblíbení. Spojoval nás sport, kde jsme oba byli vášniví plavci. Milovali jsme stejné autory, dívali se na podobné filmy a večery při zajímavých debatách nebraly konce.
Já jsem nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře a měl jsem v plánu si udělat rigorózní zkoušku, abych se mohl věnovat advokacii. Míša pracovala v lékárně. Jejím snem bylo pořídit si vlastní lékárnu. Oba jsme hodně pracovali a šli si za svými sny. Dokonce i seznámení s rodiči sedlo a navzájem jsme od rodičů poslouchali slova chvály ohledně výběru partnera. A tak nebylo divu, že jsme pár měsíců po skončení vysoké školy začali spolu žít. Pronajali jsme si malý byt v centru Prahy.
.
Návrh partnerky mi byl proti srsti
Hned po prvním týdnu společného bydlení za mnou Míša přišla a chtěla si promluvit: „Lásko, co kdybychom si zřídili společný účet. Jsme mladí, bez jiných závazků, a tak mi přijde přirozené, aby bylo vše společné.“ Po této větě jsem nebyl proti. Vlastně mi to přišlo praktické a férové. Jenže Míša touto větou neskončila. Dále mi řekla, že bychom měli k bankovnímu účtu oba přístup, oba bychom měli svou platební kartu a běžné výdaje bychom platili kartou. Tím myslela nákupy potravin nebo vybavení bytu.
Kdybychom si chtěli koupit něco dražšího pro vlastní potřebu, tak bychom to konzultovali s druhým partnerem. A tady jsem začal cítit pachuť. A pak to Míša dokopala úplně. Prý bychom si dali každý měsíc kapesné v nějaké výši a to by byla částka, kterou by si každý mohl utratit podle svého uvážení. A to se mi nelíbilo. Za prvé vydělávám o mnoho více jak Míša. Za druhé se mi nechce škemrat o peníze, abych si mohl něco koupit. Tvrdě pracuji a chci z toho taky něco mít.
Moje výplata je jen moje a basta
Míša mi vysvětlila, že její rodiče mají jeden bankovní účet a otec dostane od matky tři tisíce měsíčně jako kapesné. Ty si může utratit za co chce. Matka kupuje oblečení sobě i otci a oba jsou spokojení. Nikdo nic neřeší. Tento model Míša přijala. V něm vyrostla a jako jediný se jí zdá správný. Formu kapesného upravila, jelikož usoudila, že je to zastaralý přístup. Ale já v takovém modelu žít nechci a nebudu. Jsem ochotný zřídit společný účet a kam bychom každý zasílal čtyřicet procent platu. To je podle mého spravedlivé. Kdo víc vydělává, víc se podílí na společných výdajích.
Dále bychom zřídili spořící účet, kam bychom posílali každý deset procent z platu jako formu spoření. Na neočekávané výdaje. Se zbytkem si každý naloží podle uvážení. To neznamená, že ho utratí za blbosti. Samozřejmě budeme spořit. Já rozhodně, jelikož bych rád v budoucnu pro svou rodinu pořídil dům se zahradou. Můj návrh se mi zdá smysluplný. Míše bohužel ne a urazila se. I přes to, že jsem ji ujistil o tom, že až budeme mít děti, půjdou veškeré výdaje za mnou a jednou třeba ten společný účet mít budeme. Ale po roční známosti se mi to zdá předčasné. Snad nás nerozdělí první problém, který je potřeba doladit.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].