Josef (74): Dlouho jsem odmítal chytrý telefon. Nakonec mi přinesl nový smysl života

Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju doby, kdy bude svět schovaný v malé krabičce. Když jsem byl mladý, svět voněl jinak – po čerstvě posečené trávě, po mazacím oleji z dílny a po dřevě, které praskalo v kamnech. A teď přede mnou leží ta věc – chytrý telefon. Malý, lesklý, s obrazovkou, která se na mě dívá, jako by věděla, že se jí bojím.

Irena (34): Tchyně kritizovala děti kvůli mobilům, po výletu na houby změnila názor

Seznámení, které mi nahánělo strach

„Dědo, to je jednoduché!“ říkala mi vnučka Anička, když mi ho dávala k Vánocům. „Jen se dotkneš a všechno tam je!“ Jenže já se dotkl... a všechno zmizelo. Byl jsem zklamaný. Ne z toho, že jsem něco pokazil, ale z toho, že jsem cítil tu propast mezi mnou a nimi. Má vnučka s rodinou žije v Norsku. Volají mi občas přes ten jejich internet, ale já vždycky musím čekat, až přijde dcera s notebookem a zapne ten „skype“, nebo jak se to jmenuje. Teď říkají, že používají něco jiného – WhatsApp? Messenger? Já se v tom ztrácím. Ale slíbil jsem jim, že to zvládnu.

Začal jsem pomalu. První úkol: zapnout. Držel jsem to v ruce jako křehké ptáče. Stiskl jsem tlačítko a ono to zasvítilo. Objevil se barevný svět, tolik pestrých čtverečků, které ozařovali mou tvář. Zkoušel jsem ťukat, posouvat, mačkat. Jednou jsem dokonce spustil hlasovou asistentku, která se mě zeptala: „Jak vám mohu pomoci?“

„Já nevím, ty mi pověz,“ odpověděl jsem nahlas, až se pes v kuchyni lekl.

Zuzana (34): Nikdy bych nevěřila, že moje máma bude závislá na mobilu. Snad ji to brzy přejde a vrátí se do normálního života

Seznamuji se s mobilem

Druhý den přišla sousedka Marta. Je o deset let mladší než já a má v tom praxi – hraje křížovky na tabletu. „Musíš si stáhnout aplikaci,“ řekla. „A kam ji stáhnu?“ zeptal jsem se. „No sem. Do mobilu,“ ukázala prstem. „Aha... ale odkud?“ zamumlal jsem. „Z obchodu,“ pronesla zkušeně. „Z jakého obchodu?“

Trvalo nám to hodinu, než jsme přišli na to, že ten obchod není opravdový. Stáhli jsme tedy WhatsApp. Když se konečně nainstaloval, telefon mi oznámil: „Zadejte své číslo.“ To jsem ještě zvládl. Ale pak přišla „ověřovací SMS“. Ta dorazila, ale než jsem ji přečetl, zmizela.

Třetí den jsem si udělal kávu a rozhodl se, že to nevzdám. Sedl jsem si ke stolu, otevřel manuál, který mi Anička vytiskla – Jak používat smartphone (pro začátečníky). Byly tam obrázky, šipky, dokonce i tipy, co dělat, když člověk omylem smaže aplikaci. To se mi už stalo dvakrát. Pomalu jsem se prokousával stránku po stránce. Když jsem zjistil, že se fotky ukládají samy, byl jsem nadšený a zároveň trochu vyděšený. Kdo všechno je může vidět?

Markéta (49): Lidé věčně chodí s hlavou skloněnou k mobilu. Nedávno kvůli tomu málem došlo k neštěstí

Byl jsem na sebe hrdý

Ale pak přišel okamžik, na který nezapomenu. Zazvonilo to. Na obrazovce se objevila Anička – živá, usměvavá, stovky kilometrů daleko. „Dědo! Ty jsi to zvládl!“ vykřikla. Chvíli jsem byl v šoku. „Ano,“ odpověděl jsem opatrně. „Ale vůbec nevím, jak.“

Začala se smát. Pak se objevil i její manžel Matyáš a společně mi ukazovali jejich dům, psa, dokonce i sníh za oknem. Já jim na oplátku ukázal moji kuchyň, hrnek s nápisem „Nejlepší děda“ a pes se taky dostal do záběru. Najednou se ten malý displej stal oknem do světa. Cítil jsem, že jsem jí zase blízko. Ne fyzicky, ale srdcem.

Od té doby máme svůj rituál – každou neděli v pět odpoledne volají. Já mám vždy připravený telefon na stole, nabitý, zapnutý, obrazovku čistou. Naučil jsem se posílat smajlíky. Sice jich občas pošlu moc, ale děti se tomu smějí. Posílají mi fotky, já jim zase své: rajčata ze zahrádky, první sníh na plotě, koláč, který se mi povedl.

Když jsem minule dostal zprávu: „Dědo, jsi nejlepší!“, seděl jsem dlouho a koukal na tu obrazovku. To malé červené srdíčko blikalo a já cítil, jak mi zvlhly oči. Možná už nejsem tak zručný jako dřív, možná mi dělá problém pamatovat si hesla a PINy, ale dokázal jsem jednu důležitou věc – překlenout vzdálenost. A to díky kusu technologie, kterou jsem dřív odmítal jako „hloupost“. Teď ji beru do ruky s úctou. Někdy večer si jen tak prohlížím staré fotky a připadám si, že jsem s nimi. V Oslu, u moře, nebo v jejich obýváku, kde hraje televize a voní čokoláda.

Marie (57): Koupila jsem manželovi v dobré víře mobilní telefon. Šokovalo mě, k čemu ho používá

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].