Facebook
Instagram
Markéta při cestě autem z práce poprvé v životě ztratila nervy a musela své pocity sdělit tomu, kdo je vyvolal. Markéta jezdí podle předpisů a mnohdy i nižší rychlostí, ale aby rodič na chodníku beztrestně koukal do mobilu a dítě vešlo do silnice, to už i na ni bylo moc.
Poslední dobou začínám být znechucená chováním lidí. Každý druhý se dívá do mobilu a ignoruje dění kolem sebe. A já, jako řidička, abych měla oči na šťopkách.
Denně potkávám lidi, kteří kvůli mobilu nevnímají
Mám malého psa, kterého venčím zásadně na vodítku. Vím, že není moc poslušný, a tak předvídám situace. Když jede cyklista, Elinku si přivolám a vedu ji u nohy, aby nevběhla pod kolo. Nerada bych způsobila úraz cyklistovi a pravděpodobnou smrt svému dvoukilovému chlupáčovi. Jenže ostatní majitelé psů venčí své čtyřnohé kamarády navolno a ještě u toho zírají do mobilu.
Mnohokrát se mi stalo, že majitel psa zabraný do mobilu ani nezpozoroval, že se blížím já se svou fenkou. Elinku jsem musela vzít do náruče a odolávat skákání cizího psa, který byl na volno. Až když jsem začala křičet, majitel zvedl hlavu od mobilu a pomalým krokem si došel pro psa se slovy: "Ten nic nedělá, nebojte." Moje umazané oblečení ignoroval. Podobných zážitků mám za posledních pět let nepočítaně.
Na ulici je koukání do mobilu obzvlášť nebezpečné
Ráda se procházím po městě. Miluji posedět v kavárně a pozorovat lidi. Dlouhodobě vnímám, jak mě chodci míjejí s hlavou skloněnou k mobilu. Ostatní se jim vyhýbají. Lidé dokonce hledí do telefonu i při přecházení. Nedokážu si představit, co tak zajímavého čtou či sledují, že jsou ochotni ohrozit svůj život. Asi jsme jako lidstvo natolik zakrněli, že nástupem mobilů započal zánik civilizace.
A to se přiznávám k tomu, že i já sleduji sociální sítě a mobil používám často. Ale umím si život užít i jinak než se skloněnou hlavou. Včera mě potkala věc, která dokonale prověřila moji povahu. Jsem klidný člověk, rozvážný řidič. Jela jsem z práce a město bylo prázdné. Už z dálky jsem pozorovala otce se synem. Synovi mohly být necelé dva roky. Dítě, které rodič musí hlídat na každém kroku. Dítě, které neumí předvídat rizika a nevnímá nebezpečí.
Bouchly mi saze a zakročila jsem
Otec věnoval veškerou pozornost mobilu. Šel, hlavu skloněnou, a vůbec nevěděl, kde se pohybuje dítě, za které mě zodpovědnost. Malý chlapeček ťapal nestabilní chůzí a motal se po celé šíři chodníku. A stále více se přibližoval silnici. Provoz nebyl, ale auta jezdila. Přede mnou jela dvě a za mnou pár taky. Když jsem se blížila k chlapečkovi, jela jsem krokem.
Dítě si to totiž zrovna štrádovalo po krajnici a otec o tom neměl vůbec tušení. To mě rozčílilo natolik, že jsem zastavila. Vystoupila jsem, chytla chlapečka za ruku a šla k jeho otci. Stála jsem za ním a ten mě vůbec nezaregistroval: "Dobrý den, vedu vám syna. Jela jsem autem, váš syn šel po silnici a vy jako otec o tom nevíte. Nestydíte se trochu? Tímto přístupem jednou způsobíte neštěstí." Předala jsem mu dítě a rozzlobená odjela domů. Pochybuji, že si ze situace vezme ponaučení. Koukal na mě jako tele.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
