Facebook
Instagram
Když se Judita dozvěděla, kolik by ji stály nové zuby, zhrozila se a zvolila tu nejlevnější variantu. Na zubní protézu si pak zkoušela zvyknout, ale dostala se do deprese a nebyla schopná chodit mezi lidi. Bude tak muset sáhnout do celoživotních úspor.
Částku, kterou mi oznámil zubař, jsem nečekala. S novými zuby jsem se rozloučila a rozhodla se pro „klapačky“, jaké nosila moje babička. Když na ně došlo, psychicky jsem se zhroutila.
Opravu zubů jsem odsouvala, dokud to jen šlo
Můj zubař mi posledních deset let kladl na srdce, že budeme muset s mými zuby něco udělat. Byly na tom špatně vlastně celý život a všechno se to nasčítalo. Špatně provedené zchátralé můstky, paradentóza v plném proudu a skoro žádný zub s živým nervem. Už jsem se na okolí skoro neusmívala.
Ne, že bych se tak bála bolesti, na tu jsem byla více méně zvyklá. Věděla jsem, že oprava bude stát majlant, a navíc budu trávit na zubařském křesle co týden. Když máte tři děti, pět vnoučat a musíte řešit opravu chalupy, zuby jdou vážně stranou. Pak už ale bylo nevyhnutelné, abychom zakročili. Dozvěděla jsem se několik variant s implantáty a z těch peněz se mi točila hlava. Je fascinující, co dnes dokážou v puse vytvořit, ovšem za tu cenu si koupíte pomalu jachtu!
„Pane doktore, nejsem nejmladší, vyndáme to všechno ven a já si zvyknu na klapačky,“ prohlásila jsem sebevědomě. On se na mě shovívavě usmál a řekl mi, že ten první krok nás čeká v každém případě. Co bude dál, si pak můžu nechat projít hlavou. Já si vzpomněla na babičku, jak si vždycky dávala zuby do skleničky s vodou, a bylo mi všelijak.
Chvíle bez zubů před zrcadlem byla šokující
Podstoupila jsem tedy extrakci zubů, a když jsem se z toho náročného zákroku druhý den probrala, šla jsem se podívat do zrcadla. Než jsem si nasadila takzvanou snímatelnou náhradu, chvíli jsem se na sebe dívala a udělalo se mi zle. Vypadala jsem jako stařena nad hrobem anebo velmi nemocná žena. Dva dny jsem nebyla schopná vyjít ani na nákup.
O týden později jsme měli rodinnou sešlost, vůbec jsem nejedla a ani se neusmála. Bála jsem se, že mi umělé zuby každou chvíli vypadnou. Věděla jsem, že se to nestane, nicméně ten nepříjemný pocit zůstával. Připadalo mi, že jsem ze dne na den zestárla o dvacet let. Jedla jsem kaše nebo měkkou stravu a uvědomila jsem si, kolik jídla už pro mě nepřipadá v úvahu.
Byla jsem plačtivá, smutná a ztrácela sebevědomí. Nic mě netěšilo, a když to trvalo už měsíce, dostala jsem léky „na hlavu“, abych se trochu uklidnila. Byla jsem bez života a ještě celá malátná. Tohle mi za to nestálo, na klapačky jsem ještě evidentně nebyla připravená. Musela jsem sáhnout do úspor.
Úspory jsem utratila za zuby
Představovala jsem si, že ty peníze utratím jinak, nakonec šly ale všechny do zubů. Proces zabral dalšího půl roku, ale nové zuby si nemůžu vynachválit. Poprvé mám zářivý úsměv a na stará kolena si ho doopravdy užívám.
Uvědomila jsem si, že i když jsem babičkou, nechci být ještě stařenkou. Obdivuji kamarádku, která má sundavací zuby a zvládá to všechno s humorem. Já jsem asi příliš přecitlivělá a vzpomínka na moje bezzubé já mě doteď děsí. Babičky jsme se vždycky coby děti bály a asi mi to zůstalo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
