Julie (40): Je mi čtyřicet a začínám znovu. Připadám si ale méně osamělá než v nefunkčním vztahu

Myslela jsem si, že to s manželem už nějak „doklepeme“, když jsme spolu tak dlouho. Pak se ale něco stalo a mně došla zásadní věc. Nikdy není pozdě začít žít podle sebe a odejít ze vztahu, který nefunguje. Samoty jsem se bála zbytečně, s manželem jsem zažívala pravou osamělost.

Jana (52): Po rozvodu jsem se utápěla v samotě. Dcera přišla s nápadem, který mi změnil život

Přiznat si pravdu je nejtěžší

Seděla jsem s kamarádkami u vína a klábosily jsme obecně o všem možném, o mužích nevyjímaje. Některé z nás už jsou rozvedené, jiné podle svých slov spokojené anebo prožívají krizi. Já se považovala za tu spokojenou. „Jasně, nejsme žádné hrdličky, jak taky po dvaceti letech. Ale neumím si představit, že bychom šli od sebe, to ne.“

Jenomže jsem netušila, že to nic neznamená. Všechno může být jinak, člověk se nestačí ani rozkoukat. Neumět si něco představit není známkou toho, že se to zkrátka nemá stát. S manželem jsme se vzájemně ve vztahu utlačovali, předhazovali si, kdo dělá víc pro ostatní, kdo je vyčerpanější. Hledali jsme neustále nějakou spravedlnost a pravdu, dohadovali jsme se. Po čase už to byl jen boj a výčitky.

Ztratila se nejen jiskra, ale bohužel i respekt, a to je mnohem horší. Byli jsme na sebe zvyklí, počítali jsme se sebou, ale o spokojeném manželství nemohla být řeč. A já si najednou přiznala krutou pravdu – ani moje manželství není dobré a nemusím v něm setrvávat. Můžu chtít od života něco víc. Tehdy mě asi „nakopla“ jedna kniha, kde postava prožívala cosi podobného.

Tereza (66): Tři týdny v lázních mi otevřely oči. Zatímco muž doma luštil křížovky, já na kolonádě zjistila, o co všechno přicházím

Snadný rozchod neexistuje

Jistě, někdo spolu vychází, rozejde se takzvaně v dobrém. Ale příjemné to není nikdy, ba naopak. Když jsem manželovi vyklopila pravdu a začali jsme pomalu pracovat na rozchodu, přišla teprve ta pořádná vlna zoufalství. Skoro jsem si říkala, že to nezvládnu, že to celé vezmu zpátky. Děti o nás už věděly. Řešili jsme, jak budeme bydlet. Najednou jsem se strašně bála toho, co mě čeká. Zůstanou mi naši společní přátelé?

Obrovské neznámo, prázdnota, tiché dny a nejistota. Zůstanu sama? Potkám někoho? A chci vůbec někoho potkat? Najednou jsem obdivovala, jak to všechny ty mé rozvedené kamarádky zvládly. „Nejhorší je první rok, pak už se budeš jen smát,“ přísahala mi jedna z nich.

Děti už máme poměrně velké. Vzaly to dobře a stojí při nás. Máme střídavou péči, vlastně to vyhovuje všem. Nikdo na nikoho nesvádí všechnu vinu. Ačkoliv já chodím na terapie a tam je zjevné, že jsem léta žila s pěkným despotou. Hodně jsem se přizpůsobovala, všechno omlouvala a zachraňovala.

Lída (41): Exmanžel mě i po rozvodu bral jako bezplatnou hospodyni na telefonu. Když jsem ho utnula, stěžoval si mé matce

Samoty se nebojím

Tento druh samoty, kdy jsem třeba pár dní bez dětí, je úplně nový zážitek. Nežila jsem sama snad nikdy ve svém životě. A přesto jsem se vedle manžela cítila velmi osamělá a mnohdy tak smutná, až mě bolelo u srdce. To už časem otupělo, ale stále se mi náš vztah retrospektivně vybavuje.

Nyní jsem sice sama, ale cítím zvláštní klid a přijetí. Nemám už obavy z toho, co bude dál. Nechám se prostě překvapit. Do té doby si vychutnám svůj život, jsem mladá, zdravá a mám najednou víc času pro sebe. Nemusím řešit spory, cítit negativní energii, dusnou atmosféru. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale stálo to za to a věřím, že jsem udělala dobře.

Simona (38): První rande po rozvodu skončilo noční můrou. Trapná nehoda v plavkách mi ukázala, jak bezcitný můj kolega vlastně je

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].