Simona (38): První rande po rozvodu skončilo noční můrou. Trapná nehoda v plavkách mi ukázala, jak bezcitný můj kolega vlastně je

Od mého rozvodu uplynul rok a půl. Byla to doba plná pochybností, budování nového domova a snahy znovu najít samu sebe. Když mi manžel po deseti letech oznámil, že potřebuje prostor a zamiloval se do někoho jiného, moje sebevědomí kleslo na bod mrazu. Dlouhé měsíce jsem se vyhýbala zrcadlům a o nějakém randění nemohla být ani řeč. Teprve letos na jaře jsem se rozhodla, že je načase začít znovu žít. Začala jsem cvičit, změnila účes a koupila si pár nových kousků do šatníku.

Součástí mé nové životní etapy byl i Martin. Nastoupil k nám do firmy na začátku léta a okamžitě se stal středem pozornosti. Byl o pár let starší než já, charismatický, vždycky měl po ruce vtipnou poznámku a nosil košile, které mu perfektně seděly. Zpočátku jsem ho brala jen jako milé zpestření pracovních porad, ale brzy jsme si začali psát zprávy i mimo pracovní dobu. Naše konverzace byly plné lehkého flirtu, narážek a sdílených úsměvů u kávovaru.

Simona (40): První rodinná dovolená u moře skončila fiaskem. Partner mě nechal v restauraci napospas agresivnímu cizinci

Nečekané pozvání k vodě

Když uhodila vedra a klimatizace v kanceláři přestávala stíhat, Martin se u mého stolu zastavil s návrhem, který mě okamžitě vytrhl ze soustředění na tabulky.

„Nechceš jet po práci někam k vodě?“ zeptal se a opřel se o okraj mého stolu. „Zchladíme se, dáme si něco k pití... Co ty na to?“

Srdce se mi rozbušilo. Byla to naše první neoficiální schůzka mimo zdi kanceláře. Rande. Hned jsem souhlasila, i když se mi v hlavě okamžitě rozběhl krizový scénář ohledně plavek. Své staré jednodílné plavky, ve kterých jsem jezdila s exmanželem na přehradu, jsem si na sebe vzít nechtěla. Chtěla jsem vypadat dobře. Chtěla jsem, aby si mě všiml jako ženy, ne jen jako kolegyně od vedlejšího stolu.

O polední pauze jsem vyběhla do nedalekého obchodního centra a koupila si nové bikiny. Byly smaragdově zelené, s trojúhelníčky a na zavazování za krkem i na zádech. Když jsem se na sebe dívala v kabince, musela jsem uznat, že ty měsíce dřiny ve fitku se vyplatily. Cítila jsem se po dlouhé době opravdu přitažlivě.

Adéla (33): Můj největší trapas mi změnil život. Bratr díky němu povýšil a já potkala muže svých snů

Zrádný skok pro obdiv

Odpoledne jsme vyrazili Martinovým autem za město. Cesta ubíhala příjemně, hrála hudba a my se smáli historkám z práce. Když jsme dorazili k rybníku, slunce už pomalu klesalo, ale vzduch byl stále těžký a horký. A tak jsme se těšili do vody.

Rozložili jsme si deku na travnatém břehu. Když jsem si svlékla letní šaty, všimla jsem si, jak se na mě Martin dívá. Ten pohled byl plný neskrývaného obdivu a mně to udělalo ohromně dobře. Cítila jsem se sebejistě, možná až moc.

„Tak kdo tam bude první?“ provokoval Martin a začal si sundávat tričko.

„Já tě klidně porazím,“ zasmála jsem se, rozběhla se k dřevěnému molu a skočila šipku. Chtěla jsem předvést elegantní skok, ukázat se v tom nejlepším světle.

Letěla jsem vzduchem a v tu chvíli to bylo naprosto dokonalé rande. Pak jsem ale narazila na hladinu. Voda mě pohltila a já ucítila prudký náraz. Hned vzápětí mi došlo, že je něco špatně. Křížení šňůrek na zádech nevydrželo tlak vody. Uzel, který jsem si ve spěchu na břehu možná nezavázala dost pevně, se rozvázal.

Šárka (36): Stal se mi nejlepší trapas v životě. Spletla jsem si partnera a díky tomu potkala muže svých snů

Panika pod hladinou

Vyplavala jsem nad hladinu a instinktivně si překřížila ruce na hrudníku. Byla jsem úplně nahoře bez. Voda byla zakalená řasami a pískem, nebylo vidět ani na půl metru. Začala jsem nohama šlapat vodu a jednou rukou se zoufale snažila nahmatat smaragdovou látku.

Nic. Jen nekonečná voda.

„Martine!“ zavolala jsem přiškrceným hlasem.

Otočila jsem hlavu k molu. Martin stál na kraji, s rukama v bok. Nejdřív se tvářil zmateně, ale když pochopil, v jaké jsem situaci a že si křečovitě držím ruce na prsou, jeho výraz se změnil. Nezačal hledat, neskočil do vody, aby mi pomohl, dokonce se ani neotočil, aby mi dopřál soukromí.

On se začal smát.

Iva (60): Na taneční večer v lázních jsem omylem šla v noční košilce. Trapas mi přinesl do života lásku

Smích, který bolel víc než trapas

Nebyl to ten tichý, chápavý smích, kterým se snažíte odlehčit trapnou situaci. Byl to hlasitý, pobavený řev, který se nesl přes celou vodní plochu. Několik dalších lidí na břehu se otočilo naším směrem.

„Prosím tě, hoď mi ručník!“ křikla jsem na něj. Hlas se mi třásl ponížením. Voda byla studená, mně docházely síly, jak jsem šlapala vodu jen pomocí nohou, a v očích mě štípaly slzy.

„Počkej, to je hrozně vtipný,“ zajíkal se smíchy a ukazoval na mě prstem. „Ty jsi to fakt ztratila? Ukaž!“

Zůstala jsem zírat. Ten okouzlující, galantní muž, se kterým jsem si ještě před hodinou představovala romantický večer, tam stál a bavil se na můj účet. Zahanbení se začalo mísit s obrovským vztekem. Nešlo o to, že mi spadly plavky. Stane se to spoustě žen. Šlo o to, jak se k tomu postavil. Vnímal mě jen jako komickou figurku ve svém vlastním představení.

Nakonec jsem se musela potopit. Otevřela jsem oči do té kalné tmy a hmatala kolem sebe naslepo. Trvalo to snad věčnost, ale nakonec se mi prsty zachytily o tenkou šňůrku. Vyškubla jsem plavky z vody, přitiskla si je na hrudník a zamířila ke břehu.

Vylezla jsem po dřevěných schůdcích, mokrá, rozcuchaná, s plavkami ledabyle přimáčknutými k tělu. Zabalila jsem se do ručníku, aniž bych na něj pohlédla.

„Neber to tak vážně, Simčo,“ řekl už trochu klidněji, ale na rtech mu pořád hrál pobavený úsměv. „Byla to sranda.“

„Pro tebe možná,“ odsekla jsem. Ruce se mi klepaly, když jsem si pod ručníkem snažila mokrou látku znovu zavázat. „Chci jet domů.“

Cesta zpátky byla tichá. Zkoušel ještě párkrát nahodit téma, pustil rádio nahlas, ale já jsem se dívala z okénka a odpovídala jen jednoslabičně. Už jsem ho neviděla jako toho atraktivního kolegu. Viděla jsem malého kluka, který postrádá základní empatii.

Danuše (35): Přítel mě ponížil před společnou známou. Takový trapas nerozdýchám

Víkend plný pochybností

Když mě vysadil před domem, zamumlala jsem jen strohé poděkování a rychlým krokem zamířila ke vchodovým dveřím. Jakmile za mnou zapadly, sesunula jsem se na zem v předsíni a rozbrečela se. Znovu jsem si připadala nepatřičně, hloupě a nechtěně. Všechno to pracně budované sebevědomí z posledních měsíců se rozplynulo v kalné vodě přírodního koupaliště.

Celý víkend jsem se utápěla v sebelítosti. Přehrávala jsem si tu scénu pořád dokola. Co jsem měla udělat jinak? Neměla jsem tam vůbec skákat. Neměla jsem si kupovat takové plavky. Proč musím vždycky všechno pokazit?

A pak mi v neděli večer při žehlení košil do práce došlo něco zásadního. Já jsem přece nic neudělala špatně. Stala se mi nehoda. Obyčejná, trapná, lidská nehoda. To, co selhalo, nebyly jen šňůrky mých plavek, ale Martinův charakter. Pokud se muž, se kterým jdete na rande, nedokáže zachovat jako gentleman v situaci, kdy se cítíte zranitelná, jak by se asi zachoval, kdyby přišly skutečné životní problémy?

Lenka (32): Už nikdy si na dovolené nezačnu s řidičem autobusu. Horší trapas jsem nezažila

Pondělní ráno v kanceláři

Když jsem v pondělí ráno vešla do kanceláře, žaludek jsem měla sevřený. Bála jsem se, že to rozhlásil, že se na mě všichni budou dívat jinak. Ale u kávovaru bylo ticho a kolegové řešili jen běžné víkendové zážitky.

Martin dorazil o chvíli později. Šel rovnou k mému stolu a opřel se o něj úplně stejně jako tehdy, když mě zval k vodě. Tvářil se suverénně.

„Tak co, Simčo? Kdy půjdeme zase zaplavat? Ale tentokrát radši v neoprenu, co říkáš?“ zkusil zavtipkovat.

Podívala jsem se na něj od monitoru. Už se mi nezdál tak okouzlující. Jeho sebevědomí mi najednou přišlo laciné a povrchní.

„Myslím, že k vodě už s tebou nepůjdu, Martine,“ řekla jsem klidným, ale pevným hlasem. „Vlastně nepůjdu nikam.“

Zarazil se, úsměv mu na vteřinu zamrzl, ale pak jen pokrčil rameny. „Tvoje škoda. Neumíš si ze sebe udělat legraci.“

Otočil se a odešel zpátky ke svému stolu. Dívala jsem se za ním a cítila obrovskou úlevu. Trapas u vody mě sice stál jeden zničený večer a trochu nervů, ale zachránil mě před spoustou ztraceného času s někým, kdo si nezasloužil mou pozornost. Zelené bikiny jsem nevyhodila. Schovala jsem si je do skříně jako připomínku toho, že někdy to, co vypadá jako obrovské ponížení, může být vlastně to nejlepší, co se vám mohlo stát.

Eliška (39): Moje sestřenice k nám občas chodila na návštěvu. Jedné noci se stal trapas, na který nikdy nezapomenu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].