Markéta (42): Po patnácti letech u psů jsem zapomněla, jak se mluví s lidmi. Za své přeřeky se stydím

Manžel se mi neustále směje. A má proč. Chovám se totiž jako blázen. Jako nesvéprávný jedinec. Ten, kdo mě nezná, tak si musí klepat na čelo.

Božena (62): Podle dětí bych si v šedesáti měla vybírat rakev, ne se zamilovat. Překvapila jsem je

Dlouhá léta ve společnosti psích miláčků

S prvním manželem jsme se dlouhé roky pokoušeli o miminko. Absolvovali jsme velké množství vyšetření, zkusili jsme umělé oplodnění a výsledek byl negativní. Nepodařilo se. Smířili jsme se s tím, že budeme mít místo dětí chovnou stanici psů. A svou lásku a péči investovali tímto směrem.

A dlouho to fungovalo. Jenže když jsem oslavila třicáté páté narozeniny, manžel mi připravil překvapení. Rozvod. Zatoužil po dětech a já musela jít stranou. Roky plynuly a já se ještě víc upnula na psy. Dva roky před čtyřicítkou jsem potkala Michala a během několika měsíců jsem přišla do jiného stavu. Nijak jsme se nechránili, protože jsem žila v tom, že jsem neplodná.

Pavlína (49): Jako malá jsem byla hodně divoká. Můj kamarád z dětství mi to připomněl a já se styděla

Moje trapasy jsou spíš k pláči

Narodila se nám krásná dcera a já zažila absolutní pocit štěstí. Následovala svatba a poslední roky si žiji svůj sen. Něco, v co jsem už ani nevěřila. Jen jedna věc v mém životě je trapná. Moje mluva. Skoro patnáct let jsem chovatelkou psů a k nim promlouvám v pořád stejných větách. Tyto věty mám zažité.

A tak se mi logicky často stane, že na dceru zavolám: „Pojď k paničce. Tak je hodná...“ Nebo jsem na dceru v obchodě dokonce zavolala: „Zůstaň a sedni. Čekej na paničku!“ Lidi kolem se na mě podezíravě dívali a já se styděla. Když jsem to říkala manželovi, přišlo mu to neskutečně vtipné.

Martin (75): Moje dcera je snad prokletá. Už se na ten zástup ubožáků, se kterými žije, nemůžu dívat

Zvyk je železná košile, potvrdilo se mi

Když mluvím k dceři, musím se doslova soustředit, abych neplácla zase nějakou svoji pitomost. Stačí, že na manžela občas zavolám jménem jediného svého psa. A nebo se mi často stane, že žádám manžela, aby psa pustil na zahradu a řeknu: „Pusť, prosím, Michala na zahradu.“ A to manžel vždy z legrace zaštěká a řekne, že už čůrat už byl.

Jsem moc ráda, že to Michal bere s humorem. Já jsem si ověřila, že zvyk je železná košile a bude mi asi chvíli trvat, než můj mozek přijme, že nejsem jen psí máma a do mého světa patří i lidé, jako je manžel a dcera. Zatím působím jako zmatený blázen. A stydím se za sebe.

Ctibor (56): Děsí mě, jak moje děti cestují po světě. Po posledním zážitku mi určitě přibylo pár šedivých vlasů

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].