Kamila (29): Děsí mě představa, že navždy uvíznu ve sdíleném bytě, bez partnera a šance na vlastní bydlení

Když jsem před šesti lety odcházela do Prahy, připadala jsem si svobodná. Doma na malém městě to nebylo dobré, táta hodně pil a máma celý život řešila hlavně jeho. Chtěla jsem pryč za každou cenu a Praha nabízela práci – dokonce jsem si mohla i vybírat.

Mám obchodní akademii a pracuji jako fakturantka. Sama bych jednoduše pronájem bytu neutáhla. Bydlím proto ve sdíleném bytě se dvěma ženami z ciziny. Každá máme pokoj, společnou kuchyň a koupelnu. Spolubydlící jsou milé, slušné, uklízíme po sobě, nemáme spory. Jenže když se člověk ve třiceti rozhlédne po „svém pokoji“ s doslova a do písmene pronajatou postelí, skříní a pracovním stolem, napadne ho: Co dál, jak dlouho budu takto žít?

Alena (64): Donutila jsem osmatřicetiletou dceru konečně odejít z domu a oběma nám tím vrátila ztracenou svobodu

Vlastní bydlení je pro mě sci-fi

Samozřejmě se neustále dívám po pronájmech garsonek. Necílím na žádný luxus. Stačilo by mi něco maličkého, kde bych zavřela dveře a věděla, že celý prostor za nimi je můj. Jenže když k nájmu připočítám energie a ostatní výdaje, mohla bych se jít pomalu pást. „Tak si najdi něco na kraji Prahy nebo kousek za Prahou,“ radila mi kolegyně. Jenže i tam jsou ceny pro jednoho člověka šílené.

O vlastním bytě ani nemluvím. Nějaké peníze mám našetřené, to je jasné, ale proti částce potřebné na hypotéku je to směšné. Máma mi jednou řekla: „My bychom ti rádi pomohli, ale sami nic nemáme.“ Vím to a ani bych po ní peníze nechtěla. Od rodiny jsem ostatně odešla právě proto, abych se na ni nemusela spoléhat. Máma sama neví, co bude zítra. Žít s mým tátou je peklo. Měla dávno odejít, ale to je jiný příběh…

Markéta (28): Nemohla jsem se dočkat společného bydlení. Dnes lituji dne, kdy jsem toho lenocha přijala pod svou střechu

Ve dvou by bylo všechno jednodušší

Když se bavíme v práci o bydlení, většina lidí kolem mě žije s partnerem. Dva příjmy znamenají úplně jinou situaci. Jedna kolegyně se mě nedávno zeptala: „A nechceš si někoho najít?“ Myslela to jako vtip, ale mně to moc vtipné nepřišlo. Samozřejmě že bych chtěla partnera, ale nějak se mi nedaří ani to.

Poslední vážnější vztah jsem měla před třemi lety. Od té doby pár schůzek, z nichž nakonec nic nebylo. Nemám ani velkou partu přátel, přes kterou bych někoho poznala. V práci jsou převážně ženy a po večerech bývám často sama. Občas mi spolubydlící řekne: „Kamilo, pojď s námi ven.“ Někdy jdu, ale holky jsou mladší a divočejší, baví se jinak. Navíc tu jsou hlavně kvůli bezpečnosti a práci a obě počítají s tím, že se jednou vrátí domů. Já jsem doma tady, ale skutečný domov stejně nemám.

Izabela (33): Vyměnila jsem stísněnou pražskou garsonku za prostorný byt na maloměstě a konečně začala žít

Nevím, co bude za pět let

Mohla bych si najít lépe placenou práci, jenže se střední školou a zkušenostmi s fakturací asi těžko zdvojnásobím příjem. Mohla bych se odstěhovat z Prahy, ale tam, odkud pocházím, je mnohem méně práce a domů se vracet nechci. „Vždyť jsi ještě mladá, ono se to nějak vyřeší,“ uklidňuje mě máma. Jenže právě to „nějak“ mě děsí.

Nejhorší je, že nemám žádný konkrétní problém, který bych mohla vyřešit. Mám práci, nejsem zadlužená, jsem zdravá a mám střechu nad hlavou. Přesto mám pocit, že stojím na místě. Děsí mě, že budu i za deset let bydlet v jednom pokoji se dvěma cizími lidmi.

Magdaléna (30): Po rozchodu jsem hledala nové bydlení. Naletěla jsem podvodníkovi

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].