Facebook
Instagram
Katka má soucitnou povahu. Když může pomoci, pomůže. Ať už penězi ve formě dárcovské smsky, nebo zasláním peněz na účet uvedený u sbírky. Jednou se rozhodla obdarovat žebráka a se zlou se potázala.
Je mi líto lidí, ke kterým byl osud tvrdý. Ať už to jsou postižené děti, nebo lidi v nouzi. Pracuji jako pokladní v obchodě, a tak si moc vyskakovat nemohu. Ale když vidím, že se pořádá sbírka na někoho, kdo to opravdu potřebuje, ráda přispěju alespoň symbolickou částkou.
Anonymní pomoc je potřebná, ale vše má své meze
Minulý rok jsem zaslala na charitu veškeré svoje odměny. Na internetu jsem si našla různé projekty, mezi které jsem své peníze rozdělila. Měla jsem dobrý pocit, že jsem něco udělala ve prospěch lidí, ke kterým osud nebyl tak štědrý jako ke mně. Svět vnímám tak, že jsem měla velké štěstí, že jsem se narodila v Evropě. V civilizované zemi a v civilizované společnosti.
Dále se mi dostalo vzdělání a jen proto, že se nerada učím, skončila jsem s výučním listem. Ale společnost mi umožnila studovat a bylo mojí volbou, že jsem toho nevyužila. Mám práci, díky které si mohu dovolit platit hypotéku a bydlet v pěkném bytě. Mohu si dovolit jezdit na dovolené, provozovat svoje záliby a chodit hezky oblečená. A věřím, že až najdu toho pravého, tak toto dopřejeme i našim dětem. V neposlední řadě jsem zdravá a za to jsem vděčná nejvíce. Bez zdraví bych nedosáhla ničeho.
Špatná zkušenost z ulice mě neodradila, empatie zůstala
Minulý měsíc jsem šla po ulici a na zemi seděla žena s dítětem. Nemohla jsem se dívat na to, jak miminko křičelo, a tak jsem jí hodila do misky drobné, které jsem našla v peněžence. Bylo to dohromady asi sto korun. K mému překvapení mi žena nepoděkovala. Uslyšela jsem: „Kováky? Papírové mi dej. Dítě má hlad.“ Zvedla jsem obočí. Místo toho, aby byla vděčná, málem se urazí.
Večer jsem doma nad zážitkem přemýšlela. V naší zemi je systém, který těmto lidem pomáhá. Ať už to jsou charity, neziskové organizace, sociální odbor či azylové domy pro matky s dětmi. Zkrátka si myslím, že těmto lidem se za určitých podmínek pomoci dostane. A je možná z velké části jejich volbou, že se rozhodnou žít na ulici a spoléhat na milodary kolemjdoucích.
Potravinová pomoc není vítána, peníze jsou peníze
Před týdnem se mi stala další nepříjemnost. Šla jsem nakoupit a v centru města seděl na ulici muž. Neměl nohu a žebral. Prosil kolemjdoucí o peníze. Rozhodla jsem se, že mu koupím chleba a dva balíčky šunky. Vložila jsem potraviny do tašky a donesla mu nákup. Muž na mě nevěřícně koukal. Podíval se do igelitky, zase ji zavřel a mrštil s ní směrem ke mně: „Nechci jídlo, chci peníze. Slyšíš, peníze!“
Jeho křik byl slyšet na celou ulici. Tašku jsem nechala ležet na zemi. Otočila jsem se a v duchu si slíbila, že to byla poslední pomoc směrem k pouličnímu žebrákovi, kterou jsem učinila. Možná si za peníze chtěl koupit alkohol, ale v jeho situaci bych byla vděčná i za jídlo. Určitě dostal i peníze, tak svou závislost uspokojí taky.
Nicméně jeho chování hodnotím velmi negativně. Žebrák nebyl v situaci, kdy by si tato gesta mohl dovolit. Spoléhal na pomoc ostatních, prosil o peníze, které ostatní musí vydělat. I jídlo, které jsem koupila, bylo z mých peněz a on si toho nevážil. To byl moment, kdy jsem si řekla, že už budu posílat peníze jen legitimním organizacím nebo na nějakou sbírku.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
