Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára pracuje v jedné kavárně v Karlových Varech. Zejména během filmového festivalu vidí, že drahé oblečení a úspěch nedělají lidi ani jejich vztahy lepšími. Proto tiše záviděla staršímu páru, který zabloudil do její kavárny.
Už třetí den jsem necítila nohy. Karlovarský filmový festival znamenal pro všechny, kdo pracovali v pohostinství, kolotoč nekonečných směn a předstírání, že vás upřímně zajímá, jestli je to šampaňské dostatečně vychlazené.
Pracovala jsem v jedné z těch dražších kaváren přímo na kolonádě. Byla to prestižní adresa, kam se chodili ukazovat ti, kteří něco znamenali, nebo ti, kteří chtěli, aby si to o nich ostatní mysleli.
Lesk a bída Karlových Varů
Každé ráno jsem si pečlivě žehlila zástěru a nanášela výraznou rtěnku. Chtěla jsem zapadnout. Můj plat sotva pokryl něco víc než nájem malého bytu na okraji města, ale tady, mezi mramorovými stolky a křišťálovými lustry, jsem si připadala jako součást velkého světa.
Sledovala jsem ženy v šatech, které stály víc než moje auto, a muže s hodinkami, za které by se dal pořídit menší dům. V duchu jsem si představovala, že jednou budu sedět na jejich místě. Že na mě budou namířené objektivy fotoaparátů a já budu s unuděným výrazem odmítat další sklenku prosecca.
To odpoledne bylo obzvlášť dusno. Vzduch stál a nad kolonádou se vznášel těžký oblak drahých parfémů smíchaný s pachem horkého asfaltu. Zrovna jsem obsluhovala stůl, u kterého seděla jakási druhořadá herečka se svým doprovodem. Byla nepříjemná už od chvíle, co si sedla.
„Tohle espresso je hnusné,“ štěkla na mě, aniž by se mi podívala do očí. Prstem s dokonalou francouzskou manikúrou poklepávala o stůl. „Můžete to odnést a přinést mi něco, co se dá pít? A rychle.“
„Omlouvám se, hned to napravím,“ zamumlala jsem a s knedlíkem v krku jsem šla k baru.
Zatímco jsem čekala na novou kávu, dívala jsem se na ni. Měla všechno, po čem jsem toužila. Značkovou kabelku ležérně pohozenou na vedlejší židli, hedvábný šátek, sluneční brýle, za které se schovávala před světem. A přesto vypadala neskutečně unaveně a naštvaně. Její partner vedle ní celou dobu něco zuřivě ťukal do telefonu a ani jednou se na ni neusmál.
Nečekaní hosté v záplavě luxusu
Když jsem se vracela, všimla jsem si jich. Stáli u vchodu, trochu rozpačitě se rozhlíželi a očividně sem nezapadali. Byli to starší manželé, mohlo jim být kolem sedmdesáti. Pán měl na sobě čistou, ale evidentně letitou béžovou bundu a paní jednoduché květované šaty, které také něco pamatovaly.
Kolegyně u vchodu je přehlížela a dělala, že rovná jídelní lístky. Věděla, že z nich nebude žádné velké dýško. Povzdechla jsem si, položila před herečku její novou kávu, za kterou jsem se nedočkala ani poděkování, a zamířila k nim.
„Dobrý den, hledáte místo k sezení?“ zeptala jsem se a snažila se o milý úsměv.
Pán se na mě podíval s takovou úlevou, až mě to píchlo u srdce. „Dobrý den, slečno. Jen jsme si říkali, že bychom si na chvilku odpočinuli. Je tu hrozný zmatek, viďte?“
„To je. Pojďte, najdu vám klidnější stůl.“
Zavedla jsem je do rohu naší zahrádky, kousek stranou od hlavního proudu procházejících lidí a blesků fotoaparátů. Paní se opatrně posadila na proutěnou židli a pohladila ubrus.
„To je ale krásné místo, Antoníne,“ řekla tiše a podívala se na manžela. Ten jen přikývl a usmál se na ni způsobem, který jsem u žádného z těch bohatých párů za celé odpoledne neviděla.
Jedna káva a dva úsměvy
Podala jsem jim lístky. Chvíli do nich koukali. Viděla jsem, jak pánovi mírně ztuhly rysy, když přelétl očima ceny. Náš podnik nebyl levný a během festivalu se ceny ještě o něco zvedly.
Naklonil se ke své ženě a něco jí tiše zašeptal. Ona zavrtěla hlavou, usmála se a položila svou ruku na jeho.
„Slečno,“ oslovil mě pán trochu omluvně. „Dali bychom si jen jedno vídeňské kafe. A kdybyste byla tak hodná, přinesla byste nám k tomu dvě skleničky vody z kohoutku? Dneska už jsme utráceli za lístky do kina.“
Cítila jsem, jak se mi do tváří žene červeň, ale ne za ně. Za sebe. Za to, že jsem ještě před chvílí obdivovala lidi, kteří rozhazovali tisíce za láhve, co ani nedopili, a teď jsem stála před párem, pro který byla jedna předražená káva na kolonádě luxusem.
„Samozřejmě. Hned vám přinesu kávu a vodu,“ usmála jsem se a myslela to upřímně.
Přinesla jsem jim kávu, velký džbán s vodou plný ledu a citronu, a na malém talířku dva kousky čokolády, které normálně dáváme jen k těm nejdražším dezertům.
„To jste nemusela, slečno,“ řekla paní překvapeně.
„To je pozornost podniku,“ zalhala jsem a rychle odešla, abych nemusela vysvětlovat, že jsem to zaplatila ze svého.
Nemusí nikomu nic dokazovat
Zbytek odpoledne jsem poletovala mezi stoly, ale pohled mi neustále utíkal k tomu malému stolu v rohu. Ti dva tam seděli přes hodinu. Střídali se v pití z jednoho hrnečku. Povídali si. Paní ukazovala na lidi na kolonádě a pán se smál. Neměli telefony v rukou. Neměli potřebu se fotit, aby všem ukázali, že jsou ve Varech. Stačilo jim, že tam jsou spolu.
O kousek dál se mezitím strhla tichá, ale jedovatá hádka mezi herečkou a jejím partnerem. Zaslechla jsem útržky o tom, že on se zase dívá po jiných a ona z něj dělá hlupáka před novináři. Měli na sobě statisíce, pili to nejdražší, co jsme nabízeli, a přesto mezi nimi byla taková zima, až z toho mrazilo.
Když na mě starý pán mávl, že by chtěl zaplatit, šla jsem k nim s podivným pocitem tíhy v žaludku.
„Bylo to moc dobré, slečno. A děkujeme za tu čokoládu,“ řekla paní a vstávala.
Pán mi podal peníze a padesátikorunu navíc. „Vím, že to není moc, ale jste velmi milá. Přejeme vám hezký zbytek dne.“
„Já děkuju vám,“ odpověděla jsem a poprvé za ten den jsem neměla pocit, že se musím nutit do úsměvu.
Co je opravdu důležité
Večer, když jsem si po směně v šatně sundávala zástěru a stírala si z obličeje zbytky make-upu, podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem vyčerpaně. Nejen fyzicky.
Došlo mi, jak moc jsem se poslední dobou snažila hrát na něco, co nejsem. Jak moc jsem se hnala za představou štěstí, která se měřila v luxusních kabelkách a účtech z drahých restaurací. Záviděla jsem lidem, kteří na sobě měli exkluzivní modely, ale stejně na sebe přes stůl vrčeli.
Cestou domů jsem držela v kapse tu padesátikorunu. Nechala jsem si ji. Ne jako dýško, ale jako připomínku. Připomínku toho, že to jediné, co má smysl, je mít vedle sebe někoho, s kým si vystačíte s jednou kávou a tichým úsměvem.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
