Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Po rozvodu se Klára těšila, že bude žít svůj život sama pro sebe. Svobodně a v klidu bez dalších lidí, kteří by jí říkali, co má dělat. Ale životní situace její sestry jí plány zhatila.
Když jsem se rozvedla, všichni kolem mě opakovali, že teď konečně přijde můj nový život, a já jim věřila a těšila jsem se na něj. Měla jsem čas jen sama pro sebe, žádné kompromisy, žádné hádky o věci, které stejně nikam nevedly. Byla jsem rozhodnutá, že to tak opravdu bude.
Byla jsem jediná schopná se starat
Jenže pár týdnů po rozvodu mi zavolala máma. Mluvila tiše, jako by nechtěla, aby ji někdo slyšel. Řekla mi, že moje sestra s manželem mají problémy. Ne finanční, ne vztahové, ale takové, které můžou skončit tím nejhorším – odebráním jejich jedenáctileté dcery. Vlastně mi nic nevysvětlila, ale pochopila jsem, že jejich životní situace není v pořádku.
Bylo to zvláštní. Sestra byla vždycky ta zodpovědná, vždycky měla plán A, B i C. Ale je pravda, že za poslední roky jsme se moc nestýkaly. Já měla co dělat se svým životem, a navíc jsme žily každá na opačném konci republiky.
Máma mi řekla, že pokud se v rodině nenajde někdo schopný, kdo by se o neteř postaral, nejspíš skončí v dětském domově. Nechtěla jsem. „Mami, teď jsem se rozvedla. Konečně mám klid a svobodu. Nemůžeš se dočasně postarat ty? Je to tvoje vnučka.“ Jenže máma špatně chodila a byla v invalidním důchodu. Nebyla by toho schopná.
Nemohla jsem ji zklamat
Nakonec jsem kývla. Mělo jít jen o pár týdnů. Začátky byly zvláštní. Obě jsme kolem sebe chodily po špičkách. Nikdy jsem netoužila po dítěti, a najednou jsem tady měla svou neteř, skoro v pubertě, která mě skoro neznala. Obě jsme jen hrály role, které jsme si nenacvičily. Večer jsme seděly u televize, ráno se chaoticky balily do školy a já se snažila být lepší než její máma.
Šok pak přišel, když se ukázalo, že sestřina situace je natolik špatná, že se nebude schopná o svoji dceru postarat. Natálka už mi přirostla k srdci, a nemohla jsem ji nechat jít do děcáku. A tak jsem začala proces, který by mě ustavil jejím poručníkem. Ten se chvíli táhl kvůli výtkám jejího otce, ale nakonec jsem ji dostala svěřenou do péče.
Naše soužití ani po několika letech není jako procházka růžovou zahradou, zvlášť když jsem s dítětem, které jsem sotva znala, skočila rovnýma nohama do puberty. Ale sestra za námi jezdí, s Natálií si volají, a já jen doufám, že moje oběť k něčemu bude. Nejen že se její máma srovná, ale třeba i já najdu cestu zpátky ke své sestře.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
