Klaudie (32): Baťůžkáři ve městě mi vždycky přišli směšní. Pochopit mi je pomohla až kamarádka

Abych byla upřímná, nikdy jsem nechápala, proč si lidé tolik oblíbili zrovna batoh. Sportovní pytel, který je od nepaměti určen na túry do přírody, popřípadě jako zavazadlo na daleké cesty, ale nikoliv coby společenská „kabelka“.

Mohlo by Vás zajímat:

Nela (36): Můj milenec se snad zbláznil. Nosí mi drahé dary a já nevím, jak to mám vysvětlovat doma

Batohy zcela zaplavily MHD

Naše generace s batohy sice vyrostla, protože školní aktovky vyšly z módy, proč si ale onen zvyk přenášet do života? Jenže ať koukám kamkoliv, jsem zklamaná, kolik lidí, hlavně pěkných žen, užívá místo kabelky batoh, a rozhodně nejde o turisty, nýbrž o lidi, kteří jezdí pár stanic MHD do práce.

A když spatřím, jak snadno lze batohem způsobit, byť nechtěně, jinému cestujícímu zranění třeba v obličeji, jde mi mráz po zádech. Upřímně, není to humorné téma, ale z nouze si občas dělám legraci, že čekám, až někoho napadne chodit po městě s nůší.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (43): Děti nosí ze školy sprostá slova. A bohužel to slavné z Pelíšků mezi nimi není nejhorší

Stýská se mi po eleganci let minulých

Nejsem stará, ale v historii odívání se vyznám. Proto často povzdychávám, kde jsou ty doby, kdy ženám za první republiky stačila drobná kabelka do ruky, a pokud bylo potřeba něco přemístit, využila se taška. Kabelky se nosily i později a vidět je můžeme třeba na náhodných kamerových záznamech z ulic 70. a 80. let.

Jenže dnes? Měla jsem za to, že batoh je pouze přechodná móda, ale když jsem nastoupila do zaměstnání, uvedla mě kolegyně a kamarádka Ivana, též „batohový typ“, do obrazu. Pozadí je překvapivě úplně jiné než módní.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (25): Květina po babičce mi nosí štěstí. Nevím, jak to dělá, ale přivedla mi i muže na celý život

Batoh je prý výrazem nedůvěry ve spolubydlící

Téma jsem otevřela tím, že jsem se jí zeptala, proč s sebou nosí úplně všechno, od drahé kosmetiky až po všelijaké doklady, které zrovna nepotřebuje. Ivana se napřed zatvářila, jako bych přiletěla z jiné planety, ale pak spustila. „Protože mám nového přítele, který u mě bydlí krátce, a… no, nevěřím mu. To neznáš?“ pokrčila rameny.

Nechápala jsem, ale Ivana pokračovala. „Víš, kolik lidí dnes bydlí na internátech, v ubytovnách nebo různých drahých pronájmech s jinými lidmi? Ono nastěhovat se k někomu není bez rizika, ani když je to kamarád nebo velká láska. Pochop, nějakou dobu trvá, než si lidé začnou věřit. Takže je dobré nosit to nejnutnější a nejdražší raději pořád při sobě. To by se do té tvé mini kabelky fakt nevešlo,“ smála se pro změnu Ivana a v tu chvíli mi to došlo.

Důvody, které popsala, jsem já nikdy nezažila, protože bydlím sama. A předtím? Ve srovnání s jinými rodinami ideál. Doma jsme si s rodiči věřili dokonce natolik, že by se ani pětikoruna položená na stole neztratila, a ležela tam tak dlouho, dokud by ji původní vlastník zase neodnesl. Nedůvěru v místo bydliště - v domov, jsem nezažila a upřímně jsem za to velmi vděčná, protože jsem až dosud netušila, jaký je to dar.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Viola (25): Můj přítel se obléká jako nuzák. Stydím se jít s ním ven, nemáme ani společnou fotku na sociálních sítích

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.