Vědkyně Monika Kubísková byla možná nejvýraznější finalistkou soutěže Miss Czech Republic 2025. Zaujala nejen svou profesí, ale i tím, že se nebála jít s kůží na trh, přestože neměla míry modelky. Jak ustála neustálé hodnocení vzhledu a zda se jí díky účasti na Miss podařilo zpopularizovat výzkum nemoci ALS, prozradila Báře Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu.
Šestadvacetiletá doktorandka v oboru neurovědy Monika Kubísková si od účasti v soutěži Miss nic neslibovala. O to víc ji překvapilo, že se probojovala z regionálních kol až do finále prestižní soutěže krásy, kde navíc získala titul Miss Popularity. Pozornost na sebe přitom poutala už od semifinále, a to nejen díky své nesporné kráse, ale také bujnějším křivkám, než jsme u soutěžících zvyklí.
Tento svůj zdánlivý hendikep ale dokázala rodačka z Kamenice nad Lipou přetavit ve výhodu a co víc. Podařilo se jí malinko pohnout se stereotypy a změnit rigidní pohled na ženskou krásu. To ale nebyl pro finále její jediný cíl. Jako vědkyně zabývající se výzkumem ALS (amyotrofické laterální sklerózy) chtěla rozšířit povědomí tomto nevyléčitelném neurodegenerativním onemocnění, kterému podlehli například geniální fyzik Stephen Hawking nebo bývalý český premiér Stanislav Gross.
Monika Kubísková o výzkumu ALS, kterému se věnuje
Já budu na začátek citovat úryvek z rozhovoru, který jsi někde dávala. Řekla jsi: „Chci zpochybnit stereotypy o tom, že vědci a vědkyně patří jen do laboratoře a ničemu jinému než vědě se nevěnují. Zároveň chci inspirovat ženy, aby se nebály být samy sebou, podporovat sebepřijetí a ukázat, že to neznamená přestat na sobě pracovat, ale naopak dělat to s láskou a respektem k sobě.“ Tak mě zajímá, co z toho se povedlo, protože ty ses dostala až do finále Miss Czech Republic, a ta byla hodně sledovaná. Dá se tedy už teď říct, že se něco z toho podařilo?
Já
bych řekla, že ano. Vnímám zvýšený zájem lidí o výzkum
onemocní ALS, dostávám spoustu zpráv od lidí, kteří do té doby ani
nevěděli, že takové onemocnění existuje. A sledujeme i zvýšený zájem obecně o výzkum našeho Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Také vnímám, že se ve veřejném prostoru
otevřela diskuze o tom, jestli je vhodné, aby se holka z vědy
přihlásila do soutěže Miss, a samozřejmě i o tom, jestli se holka, která vypadá jako já, tedy nemá parametry modelky, má soutěže zúčastnit, nebo ne.
Já bych na začátek chtěla přiblížit výzkum, kterému se věnuješ nebo věnujete. Kam to směřuje? Jde o to vyvinout lék na ALS nebo o co tam jde? Abychom to laicky přiblížily.
V
našem výzkumu se budeme snažit modulovat neurozánět, a tím pozastavit symptomy onemocnění, prodloužit život, anebo
dokonce oddálit nástup onemocnění. Ještě nejsme ve fázi, kdy bychom mohli
vyvinout lék, který by cílil na ALS, protože stále nevíme,
proč to onemocnění vzniká, ale doufáme, že tímhle výzkumem pochopíme určité mechanismy a dojde k jeho postupnému objasnění.
Ty jsi řekla prodloužit život. Jak dlouhou dobu od prvního projevu nemoci ALS člověk obvykle žije?
Je
to individuální, ale ta nemoc je vždy progresivní a v průměru se doba přežití od diagnózy uvádí 2–5 let. U někoho to může být déle, u
jiného to může být velmi rychlé.
A ta druhá věc – inspirovat ženy – to se povedlo? Ozývají se ti třeba prostřednictvím sociálních sítí, atd.?
Ano, a jsou to opravdu krásné zprávy. Cítím, že bylo potřeba ukázat, že
být jiná neznamená být špatná. Spousta holčin mi napsala,
že se začaly mít trošičku více rády, že už se méně porovnávají a že už
nehledají ideál krásy, který nám společnost nastavuje.
Monika Kubísková o tom, proč se přihlásila do Miss
Ty jsi říkala, že když ses hlásila do Miss, byla to spontánní akce, že jsi neměla velké plány. Jak moc tě překvapil zájem o tvou osobu? Protože ze všech finalistek se média soustředila hlavně na tebe.
Mě
to překvapilo hodně. Na takový zájem nemůže být nikdo připravený. A obzvlášť po tom, co to moje přihlášení bylo spontánní. Nebylo to, že bych si roky plánovala, že se přihlásím do Miss. Já se dostala na casting úplnou náhodou až v den jeho konání. A ještě bych podotkla, že
jsem se tam dostala v ten nejhorší možný čas, co se
týká postavy. Nic jsem si proto od toho neslibovala, myslela jsem si, že nepostoupím ze semifinále. S tím jsem do
toho i šla.
Nejhorší čas, co se týká postavy... Jak tedy vypadal tvůj život před Miss, dejme tomu pár měsíců předtím? Jak žila vědkyně a pořád ještě studentka?
Loni v říjnu jsem ukončovala magisterské vzdělání, takže poslední rok, dejme tomu od ledna, se točil výhradně kolem školy a laboratoře, kolem výzkumu. Do toho jsem měla přednášky, zkouškové, potom už jsem se začínala učit na státnice, připravovat se na přijímací řízení na doktorské studium. Zároveň jsme dodělávali data jak do mé diplomové práce, tak jsme měli
rozjeté experimenty do vědeckých publikací, takže tam toho bylo opravdu
spoustu, bylo to časově náročné a už mi nezbýval čas se starat o
sebe.
Předtím tvůj život vypadal jak?
Životní styl, který jsem vedla předtím, a byl docela vybalancovaný - věnovala jsem se studiu, práci, ale pořád mi zbýval čas na péči o tělo nebo na přátele - se v minulém roce zredukoval a já trávila veškerý čas buď u mikroskopu, nebo za počítačem, kde jsem
analyzovala data. A v posledních měsících jsem sepisovala
diplomovou práci a vyhodnocovala data i do vědeckých publikací.
Takže zpátky k tomu, co už jsme nakously. Proč se mladá vědkyně přihlásí do soutěže Miss? Možná proto, že toho bylo moc a najednou sis říkala, tak a teď udělám něco jiného. Nebo tam byl nějaký dětský sen, protože jako malé holky jsme vídaly Miss, a ta korunka je přeci jen takové lákadlo...
Je pravda, že jako malá holčina jsem tyhle soutěže sledovala s kamarádkami
i s rodinou, ale postupem času se moje pozornost odklonila jinam. Po očku jsem soutěž sledovala na
Instagramu, ale nikdy jsem si tam sebe nedokázala představit a myslím si, že
kdybych ten den neskončila náhodou na místě, kde se konal casting, tak bych na něj nepřišla. Na začátku to bylo velmi spontánní, tedy to, že
jsem šla na casting, ale když jsem postoupila ze semifinále, tak tam těch motivací, proč v tom pokračovat, bylo hodně. Zbořit stereotypy a podpořit diverzitu, rozmanitost. Mně přijde, že i v některých zemích to jde
tímhle směrem. Jedna ze
severských zemí už klasickou soutěž krásy přetransformovala a soustředí se mnohem více na ženu jako osobnost a už tolik nejde o vizuál.
Takže když jsi měla tuhle myšlenku, to, že o tebe byl tak velký zájem, bylo do jisté míry zadostiučinění?
Bylo to zadostiučinění pro ty hodnoty, které jsem se
snažila reprezentovat. Nebylo to zadostiučinění pro mě jako osobu, ale do popředí šly hodnoty, že každá
žena je krásná, ať už má metr sedmdesát nebo metr šedesát pět, ať už má rovné vlasy nebo
vlnité. Tyhle hodnoty tam šly do popředí a otevřelo to diskuzi, co je, a co není ženská krása.
Pro Moniku Kubískovou není vzhled prioritou
Přesto, jak moc těžké bylo číst to neustálé probírání tvého vzhledu? Já vím, dostávala jsi moc hezké ohlasy od žen a dívek. Já koukala do nějakých diskuzí, většina byla pozitivních, ale přece jenom pořád se hodnotilo to, jak vypadáš. Jak tohle člověk zvládá? Četla jsi ty články, diskuze, komentáře?
Pár
jsem jich přečetla, vždycky se to ke mně nějakou cestou dostalo, poslali mi to známí, kamarádi nebo mě třeba na Instagramu začali označovat v příspěvkách. Nic jsem aktivně nevyhledávala, něco jsem
přečetla, něco nepřečetla, ale se mnou to opravdu nehnulo. Já už
dlouho svoji hodnotu nestavím na tom, jak vypadám.
Byla to tedy dlouhá cesta a samozřejmě, když jsem dospívala, tak jsem se
porovnávala s ostatními.
To je asi přirozené.
Nějakou váhu na to, jak člověk vypadá, jsem
kladla, ale s nástupem na vysokou školu se priority posunuly a kladu důraz na něco úplně jiného než na vzhled a
také si myslím, že v životě máme různé etapy, kdy jsou naše
priority trochu jiné. Minulý rok pro mě bylo prioritou ukončit
vysokoškolské vzdělání, dodělat data v laborce a nic si nedělám z toho, že jsem holt za ten rok nějaké kilo přibrala. Přijde mi to úplně přirozené. Člověku spadne energetický
výdej, ale příjem zůstává stejný, takže kila jdou nahoru.
Nebylo tohle pak naopak tou motivací? Já ještě našla titulek Nejstarší, nejtěžší a nejchytřejší nebo Nemá postavu modelky, přesto boduje, holka krev a mlíko. Bylo tohle něco, co tě motivovalo? Nebýt jenom v laboratoři a takzvaně se refreshnout?
Ta
motivace tam samozřejmě byla, ale ne kvůli vnějšímu tlaku, ale vycházela ze mě, že teď už se chci vrátit do svého předchozího života, do své předchozí rutiny. Zase tam mít balanc, protože minulý rok byl zaměřený
na práci a školu, ale teď bych tam chtěla mít rovnováhu, věnovat
se výzkumu, studiu, ale samozřejmě mít i čas na sebe, na rodinu,
na přátele.
Vypadá to, že to máš v sobě hezky srovnané. Byl tam přesto nějaký hejt, který bolel?
Ano, když se tam začalo objevovat, že jsem v soutěži jenom proto, aby
se o ní mluvilo. Takže ani ne hejty, které by se týkaly
postavy, protože já se vidím, mám doma zrcadlo. Vím, jak vypadám, takže bych asi ani nerozporovala, že mám kila navíc, ale ti lidé, kteří psali, že je to jen marketingový tah. Což si potom člověk uvědomí, že na tom také nějaká
pravda je.
Jaké to potom pro tebe bylo? Já si myslím, že pro každého je těžké vyjít před lidi v plavkách,a je úplně jedno, jestli má míry modelky, nebo ne. Tak jaké pro tebe bylo vyjít v plavkách před lidi mezi ostatními finalistkami? Ne ve finále, ale třeba v semifinále nebo v předchozích kolech.
To pro mě byla docela výzva, a ne kvůli tomu, jaké mám míry, ale jenom vysvléci se před cizími lidmi do plavek pro mě bylo náročné. A i předtím, v semifinále, jsem si myslela, že jdu po plavkách domů, to
už jsem ani nedoufala, že bych postoupila. Ale myslím, že jsem to zvládla docela s úsměvem.
Vědecké i soukromé plány Moniky Kubískové
Jak moc účast v soutěži Miss změní tvůj život? Předpokládám, že budeš dál studovat, pracuješ na výzkumu, budou tam vůbec nějaké změny?
V tomhle se musím nechat překvapit, jestli nějaké nabídky přijdou, nebo ne, ale jak už jsi řekla, zůstávám ve výzkumu, budu pokračovat ve studiu a chtěla bych se ještě více zaměřit na
popularizaci vědy. V tomhle by se mi život mohl změnit, že budu
zůstávat na sociálních sítích.
Byl to tvůj sen stát se vědkyní a zkoumat? Jak ses k tomu dostala?
Dostala jsem se k tomu až na gymnáziu, kde jsme měli
výborného pana profesora na biologii, a když jsme probírali úvod do genetiky, pan profesor zmiňoval různé chromozomové aberace a genetická onemocnění. Zmínil i to, že na tato
onemocnění dosud nejsou léky a že těm rodinám a pacientům nemá kdo pomoct.
To se tě asi hodně dotklo...
Mně bylo strašně líto, když si představím, že se mladé rodině
narodí miminko s vážnou genetickou vadou a lékař jim nemá
jak pomoci, protože se neví příčina a není vynalezen lék. V tu dobu jsem si řekla, že bych chtěla být součástí té změny nebo součástí pomoci,
součástí vědeckého týmu, který se bude snažit pracovat na objevení
nějakého léku. Takže zpočátku jsem se chtěla zaměřit na genetiku,
nicméně osud tomu chtěl jinak a potom jsem svoji bakalářskou práci
vypracovávala na téma Alzheimerovy choroby na oddělení buněčné
neurofyziologie a tam mě nadchla neurobiologie, neurofyziologie a
směřovala jsem tedy dále do neurověd.
Jaké jsou tvoje cíle, ať už ve vědě nebo v životě? Kam bys to chtěla dotáhnout?
V první řadě bych chtěla dokončit doktorát, takže získat titul Ph.D., a v průběhu té cesty šířit osvětu kolem výzkumu neurodegenerativních onemocnění a onemocnění ALS, kterému se věnuji.
Co dalšího prozradila Monika Kubísková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- Co ona osobně na sobě vnímá jako fyzický nedostatek
- Jak se jí na Miss podařilo zapadnout mezi ostatní, méně vzdělané dívky
- Jak vypadala její cesta soutěží Miss
- Jaký je svět kolem Miss Czech Republic
- Co jí soutěž Miss dala
- Jaké je aktuální postavení žen ve vědě
Na fotografie Moniky Kubískové se můžete podívat v naší galerii.