Lada (57): Kamarádce závidím vnouče. Ona ale pořád mluví jen o svém novém štěněti

S Kamilou se známe třicet let. Ona má dvě dospělé dcery, já jediného syna Martina. Je mu dvaatřicet a má schizofrenii. Aktuálně je stabilizovaný, pracuje na zkrácený úvazek a pobírá invalidní důchod. Po tom, čím vším jsme si prošli, jsem vděčná za to, že se mu nyní daří. Zároveň vím, že některé běžné věci asi nikdy nezažije. O ženy nemá zájem, partnerku nemá a o vlastní rodině nemluví. Myslím, že i vzhledem k jeho nemoci rodinu a děti mít nebude. Když mi kamarádka oznámila, že bude babičkou, píchlo mě u srdce – toho se já asi nikdy nedočkám! Navíc je Kamila trochu podivná babička…

Klára (34): Tchyně upřednostňuje psy před vnoučaty. Když jsem jí to vytkla, její odpověď mě naprosto šokovala

Narodil se jí první vnuk

Před necelým měsícem se dceři kamarádky narodil krásný zdravý chlapeček. Kamila mi poslala jednu fotografii z porodnice a já se nad ní opravdu dojala, její Martičku jsem znala od školky. Čekala jsem, že teď budu pravidelně poslouchat, jak malý spinká, přibírá a komu je podobný. Jenže Kamila se o vnukovi skoro nezmiňovala.

Asi týden po jeho narození si pořídila boloňského psíka – a tím to začalo! Každý den mi chodily fotografie a videa. „Koukej, Beník spí v pelíšku! Beník kouše ponožku a už poprvé zvládl loužičku venku. Není báječný?“ psala mi. Zpočátku mi to připadalo roztomilé.

Tereza (35): Tchyně mi dělala ze života peklo. Pak můj muž přišel s geniálním nápadem a pořídil jí štěně

Pes je jí přednější

Nedávno jsme se sešly na kávě. Sotva Kamila dosedla, vytáhla telefon a ukazovala mi nové fotky psa. Vyprávěla, jak v noci kňučí, co mu koupila za granule a jak je neuvěřitelně chytrý. Po chvíli jsem se zeptala: „A co maličký?“ Myslela jsem samozřejmě jejího vnuka.

„Vždyť to říkám, je úžasný!“ rozzářila se Kamila. Už jsem čekala nějakou novinku o miminku, když pokračovala: „Včera poprvé vydržel skoro celou noc v pelíšku!“ Chvíli jsem na ni nechápavě koukala. Ona pořád mluvila o Beníkovi. „Já myslím vnuka,“ zarazila jsem ji. „Aha! Ten je v pořádku,“ odpověděla a vzápětí mi začala vyprávět, že se Beník naučil sednout na povel. Na jednu stranu to bylo vlastně legrační, ale mně do smíchu vůbec nebylo.

Alena (35): Manžel odešel ráno se psem a vrátil se až večer. Když mi řekl, koho potkal, spadla mi čelist

Třeba je to normální

Cestou domů jsem přemýšlela, proč se mě to tak dotklo. Kamarádka přece nedělá nic špatného. Její dcera má vlastní rodinu, s miminkem je všechno v pořádku a Kamila má vlastní život. Štěně jí na rozdíl od vnuka převrátilo život vzhůru nohama, víc jí zasahuje do každodenních starostí a radostí – není to tedy normální? Nehraje v tom roli spíš to, že já se takové radosti asi nikdy nedočkám?

Přiznám se, že se za tyto myšlenky a pocity stydím a snažím se je odhánět. Přesto mě u srdce bodne pokaždé, když mi Kamila pošle další fotografii psa a já si vzpomenu na jejího malého vnuka.

Kamil (54): Když děti odrostly, pořídili jsme si s manželkou zvířata. Netušil jsem, že kvůli nim skončím v chatce na zahradě

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].