Bětka (45): Manžel porušil slib v dobrém i ve zlém a odstěhoval se ode mne v době, kdy ho opravdu potřebuji

Nikdy by mě nenapadlo, že právě moje zaměstnání nás s manželem rozdělí. Pracuji totiž jako zdravotní sestra v nemocnici na covidovém oddělení.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (34): Ležím doma s covidem a manžel na mě řve, že jsem mu tím zničila život

Pomáhám lidem

Už jako dítě jsem měla jasno v tom, čím se budu živit. Chtěla jsem být doktorka nebo zdravotní sestra. To se mi nakonec podařilo a svůj sen jsem si splnila. Manželovi Petrovi nikdy moje práce nevadila. Zásadní změna ale přišla v době první vlny pandemie koronaviru. Cítila jsem z něj, jak se bojí nákazy.

Celou dobu trávil z veliké části jen doma, odkud pracoval a objednával veškeré nákupy. Pokud nemusel, z domu nevyšel. Tak moc se bál nákazy. Já jsem mu to schvalovala. Občas pronesl něco jako, jestli nechci změnit zaměstnání, protože je to příliš veliký risk. Nemohla jsem to udělat. V nemocnici byla potřebná každá ruka.

Navíc máme ochranné obleky, nosíme na sobě několik vrstev, respirátory. Stále jsem ho uklidňovala, že pokud se někde nakazím, nebude to v práci. To už byla větší šance v obchodě nebo v metru. V té první vlně jsme to doma ještě docela zvládali, i když jsem chodila domů po dvanáctihodinových směnách vyčerpaná.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (51): Manžel se vzdal své neřesti kvůli covidu. Změnil se k nepoznání, lezeme si na nervy

Chce, abych dala výpověď

Zanedbávala jsem domácnost i Petra. Prosila jsem ho, aby byl trpělivý, že to jednoho dne skončí. Mlčel, ale zůstal se mnou. Když se během léta situace trochu uklidnila, naše manželství bylo zase v pořádku. Dokonce jsme občas někam vyrazili a radovali se, že je všechno za námi. Netušili jsme, co nás ještě čeká. Teď jsem v práci pořád a je to několikrát horší než na jaře. Petr se mi odcizuje. Nechápe, proč chci nadále být zdravotní sestrou v nemocnici. Když přijdu domů, on je zamčený v jiném pokoji. Musím ihned dezinfikovat vše, na co jsem sáhla. Nečeká mě doma s otevřenou náručí, ale se strachem.

Já jsem ale velmi psychicky vyčerpaná. To, co vidím v nemocnici, je někdy vážně velmi náročné. Přepadá mě úzkost a bývá mi často zle. Někdy nemám ani čas se v práci najíst. Lítáme mezi pacienty a nevíme, kde nám hlava stojí. Nikdo si neumí představit, jak náročná práce to v tuto chvíli je. Já to ale beru jako svoje poslání.

Mohlo by Vás zajímat:

Evžen (39): Kvůli covidu praskla moje dlouholetá nevěra. Milenku vyhodil manžel a zaklepala u nás

Odešel ode mě

Cítím na sobě, že mi chybí pohlazení manžela, jeho náruč a objetí. Doma se snažím fungovat i přes vyčerpání, ale nestačí to. Petr mi řekl, že buď dám výpověď, nebo se odstěhuje k dětem do doby,  než se celá věc ohledně covidu uklidní. Dal mi nůž na krk. Chce po mně něco, co nemůžu splnit. Skutečně se odstěhoval k dceři, která je také zavřená doma.

Vracím se do prázdného domu, kde mě nikdo nečeká. Petr se bojí hlavně o sebe, já ho chápu, ale vážně mě v tom teď nechá? Jsem na pokraji svých sil, ale i tak se nadále snažím v nemocnici pomáhat. Je mi smutno a úzko nejenom z toho, co se děje, ale hlavně z toho, že jsem zůstala sama. Je možné, že manžela neuvidím dalších několik měsíců. Občas mi zavolá a ověřuje si, zdali stále pracuji v nemocnici. Když jsme si dávali svatební slib, zaznělo v něm, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Proč jsem tedy sama?

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (42): Dvakrát se nám doma otočil koronavirus, okolí se nás štítí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.