Judita (39): Na nadpřirozené jevy jsem nikdy nevěřila. Oči mi otevřela až nedávná událost

Když mi kamarádka vyprávěla, že má doma duchy, klepala jsem si na čelo. Myslela jsem si něco o povídačkách a o tom, jak chce na sebe strhnout pozornost.

Mohlo by Vás zajímat:

Rudolf (48): Cestou ze služebky jsem svezl záhadnou stařenu. Netušil jsem, jak se mi tím změní život

Kladla mi na srce, ať si o domu něco zjistím

Klára se nikdy nedala a jednou dokonce řekla: ,,Počkej, až se ti někdy něco takového stane. Budeš mluvit jinak.“ ,,Mně se nikdy nic takového nestane, protože duchové neexistují. To si pamatuj,“ vysmála jsem se jí. Zatímco ona sháněla někoho, kdo jí vysvětí dům, my s manželem jsme akorát prodávali byt a stěhovali se do velkého baráku.

Klára mi radila: ,,Měla by sis o tom domě něco zjistit. Je starý a určitě bude mít svoji minulost. Nech si aspoň tentokrát poradit,“ prosila mě. ,,Dej s tím už pokoj. Duchové jsou jen v pohádkách a my v žádné nežijeme,“ uzemnila jsem ji. Už mi z těch jejích nesmyslných řečí šla hlava kolem.

Byla tím tak posedlá, až jsem se rozhodla, že se s ní přestanu bavit. A doufala jsem, že si v okolí domu najdu novou kamarádku, ideálně s racionálním uvažováním. V domě jsme se zabydleli rychle. Před námi tam žilo několik rodin, ale podle katastru vždy jen krátkou dobu. Neřešila jsem to. Co je mi do cizích lidí.

Mohlo by Vás zajímat:

Artur (18): Stal jsem se médiem a viděl něco neuvěřitelného. Teď už vím, že duchové existují

U dveří klečela nějaká stařena

Nám se v domě bydlelo pěkně. Žádné nevysvětlitelné jevy se tam neděly. Já se vždy jen pousmála, když jsem si vzpomněla na Kláru a její strašení. Nedávno jsem ale změnila názor. Manžel Vilém (45) odletěl na týden na služební cestu a já zůstala v domě sama. Vzhledem k tomu, že ráda ponocuji, ani toho večera to nebylo jinak.

Seděla jsem u televize do jedné ráno. Když už mi padaly oči, rozhodla jsem se, že je čas jít spát. Zvedla jsem se z křesla, ale hned se zase prudce posadila. U dveří do obýváku klečela nějaká stařena a upřeným pohledem mě sledovala. Ruce měla zkřížené na prsou. Podle vrásčité tváře jí mohlo být klidně sto let. Seděla jsem vystrašeně v křesle a doufala, že je to jen zlý sen.

Žena se pak velmi těžce zvedla a otočila se ke mně zády. Plouživým krokem odcházela směrem do pokoje. K smrti vystrašená  jsem seděla v křesle skoro až do rána. Nesebrala jsem odvahu, abych se šla podívat do ložnice. Celý den jsem nemyslela na nic jiného.

Mohlo by Vás zajímat:

Taťána (33): Myslela jsem si, že duchové jsou jen v bytě. Jenže to bylo mnohem horší

Začala jsem věřit na duchy

Vilém se měl vracet za dva dny. Já si musela přiznat, že se v domě bojím. Následující večer jsem šla spát už v devět. Vzbudil mě nepříjemný zvuk. Znělo to, jako by někdo vzlykal. Bylo to tak srdcervoucí, že mi z toho běhal mráz po zádech. Ani tentokrát jsem se nedokázala pohnout a čekala jsem, kdy to přejde.

Ráno jsem narazila na zvláštní věc. V obýváku, kde předtím žena klečela, ležel mokrý kapesník. Potlačila jsem svoje ego a ihned zavolala Kláře. Vše jsem jí dopodrobna popsala. Usoudila, že půjde o ducha. Jenže tentokrát jsem se nesmála. Poslala ke mně ještě ten den kněze, který náš dům vysvětil.

Vilémovi jsem to raději ani neřekla, protože by mi nevěřil. Stejně jako já kdysi Kláře, že něco takového existuje. Té jsem se za vše omluvila. Už chápu, proč v tom domě nikdo nevydržel.

Mohlo by Vás zajímat:

Anastázie (22): Babička mi odkázala byt s temným tajemstvím. Nebýt slibu, který jsem jí dala, už bych odešla

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.