Marián (61): Můj dům mi zachránil život. Ve správnou chvíli mě nepustil dovnitř

Dům, ve kterém jsem s rodinou žil, jsem postavil vlastníma rukama. Dal jsem do něj tolik lásky, kolik si moji nejdražší zasloužili.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (34): Porušila jsem slib daný umírajícímu tátovi. Pak se stalo něco neobvyklého

Dům jsem postavil vlastníma rukama

Manželka Valérie (59) si domek vždycky přála. Já jsem jí v mládí slíbil, že jí jeden postavím. Myslím si, že mi tehdy moc nevěřila. O to větší radost měla, když zjistila, že moje tajné víkendové výlety nesměřují za milenkou, ale na utajenou stavbu. S bandou dobrých kamarádů, kteří vlastnili stavební firmu, byla práce mnohem jednodušší.

Nemohl jsem se dočkat dne, kdy manželka domek spatří. Věděl jsem, že teprve ona mu dodá tu správnou energii. Náš dům nebyl jen tak ledajaký. Bylo to hnízdečko lásky. Stál pěkně v ústraní. Stačil jeden krok a člověk byl v přírodě.

Se sousedy jsme si také velmi rychle padli do noty. Vždycky, když jsem seděl na verandě, byl jsem hrdý na to, co jsem dokázal. V plánu bylo, že dům předáme dětem. No, dětem. Radek s Michalem už jsou dospělí. Zatím se tam ale nehrnuli, takže jsme mohli na důchod v domečku zůstat.

Mohlo by Vás zajímat:

Soňa (34): Nedokázala jsem se smířit s máminou smrtí. Dokud nepřišel onen večer

Cítil jsem, jako by se mělo něco stát

Jednou se manželka akorát chystala na týden do lázní. Málokdy jsme byli tak dlouho bez sebe. Nic velkého jsem v plánu neměl. V den jejího odjezdu jsem ale pocítil něco zvláštního. Jako by se mělo něco stát. Nedokázal jsem ale přesně říct co. Byl jsem nervózní, udržet myšlenku byl najednou nadlidský úkol. Rozhodl jsem se, že zaměstnám hlavu a půjdu štípat dříví.

Celé odpoledne jsem strávil na zahradě se sekerou v ruce. Můj pocit blížícího se neštěstí se k večeru zhoršil. Nalil jsem si skleničku vína a usedl do houpacího křesla na verandě. Začalo prudce pršet. Veranda je krytá, takže jsem zůstal sedět a pozoroval tu smršť. Vypadalo to jako konec světa.

Byla hrozná tma, jen nad hlavou mi svítila lucerna. Byl jsem začtený do novin, které jsem ale po chvíli odložil, abych se protáhnul. Stoupnul jsem si a zarazilo mě, že je na ulici hrobový klid. Nejezdila žádná auta, venku ani živáčka. Nasadil jsem kapuci a vyšel do deště. Snad nikdy v životě jsem takový liják v našich končinách nezažil.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (60): Zatímco doktoři bojovali o můj život, já jsem prožívala něco neuvěřitelně krásného

Vzal jsem za kliku a nešlo otevřít

V dáli jsem zahlédl blesk. Blížila se bouřka a mě napadlo, že půjdu raději vypnout pojistky. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Vzal jsem za kliku, ale ta se ani nepohnula. Blbost, určitě jsem nezamykal, pomyslel jsem si.

Nebyla šance, jak se do domu dostat. Sklep byl zatarasený. Bouřkový mrak se velmi rychle blížil. Dostal jsem strach. Ani nevím proč, ale rozeběhl jsem se k sousedům. Nebyli doma. V tu chvíli jsem uslyšel ránu. Do mého domu uhodil blesk. Vše jsem pozoroval od souseda z verandy. Blesk musel projít pojistkami, protože začalo hořet. Navíc cosi explodovalo, neboť vylétly ven dveře i okna.

Dům byl v plamenech. Tak rychle, jak bouřka přišla, zase odešla. Zavolal jsem hasiče. Z domu nezbylo takřka nic. Možná divná úvaha, ale ten dům mi zachránil život. Kdybych se dostal dovnitř, s vysokou pravděpodobností bych uhořel. Jsem si přitom naprosto jistý, že jsem nezamykal...

Mohlo by Vás zajímat:

Anastázie (38): Celý život jsem poslouchala hlas ve své hlavě. Pak se stalo něco, co mě zachránilo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.