Facebook
Instagram
Marie krátce po nabytí plnoletosti prožila událost, která ji psychicky poznamenala. Na schodišti v domě, kde bydlí, ji pronásledovaly kroky a záhy před sebou zahlédla i tajemný stín. Kdo to byl nebo co to bylo, dodnes netuší.
Bylo mi tehdy čerstvě osmnáct, studovala jsem a bydlela s rodiči v sedmipatrovém domě. Vlastnili jsme byt v šestém podlaží a já se při cestě dolů ráda prošla po schodech. Jsem odmala hodně aktivní, sportovní typ, takže mi nevadilo, že se trochu proběhnu. Alespoň jsem se udržovala v kondici a spálila nějaké kalorie, což mi jen prospělo. Ostatně kolikrát byla chůze dolů rychlejší než jízda výtahem, jenž byl neustále v permanenci.
Děsivá cesta po schodech
Venku tenkrát vládl sychravý podzim. Bylo pozdní odpoledne a s kamarádkou Janou jsme se domluvily, že vyrazíme do kina na premiéru nové české komedie. Oblékla jsem se, a protože jsem byla docela unavená, ze dveří jsem tentokrát zamířila k výtahu.
Jenže štěstí mi nepřálo. Postávala jsem u něj několik minut a marně se ho snažila přivolat. Podle zvuků to vypadalo, že někdo v poschodí nad námi do něj nakládá nějaké bedny. Ztrácela jsem trpělivost, nadávala jako špaček a nakonec zvolila cestu po schodech. Hlavně proto, abych nepropásla začátek filmu, na který jsem se tak těšila.
Sešla jsem o patro níž, když jsem najednou za sebou zaslechla kroky. Myslela jsem si, že někdo ze sousedů vyrazil také po schodech, jenže když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl. Chodba zela prázdnotou. „Asi se mi to jenom zdálo,“ říkala jsem si v tu chvíli a sestupovala dál.
Stín mě doprovázel až do přízemí
Zdolala jsem několik dalších schodů a ocitla se ve čtvrtém patře, kde jsem zůstala stát jako přibitá. Kousek před sebou jsem totiž spatřila tajemnou postavu, respektive stín jakési bytosti, která se svižným tempem pohybovala po schodech dolů. Výrazně jsem proto zvolnila a mlčky sledovala obrys postavy, jež neustále mířila níž a níž.
Když jsem pak na moment zastavila, přestal se rázem pohybovat i stín. Přišlo mi, jako by na mě schválně čekal. Vyděsilo mě to. Navíc po chodbách či v okolí výtahu se v tu chvíli, jak na potvoru, nenacházela ani noha. Po zhruba deseti minutách jsem konečně sestoupila až do přízemí, kde se tajemný stín zničehonic ztratil. Vyšla jsem před vchod na čerstvý vzduch a byla jako omámená.
Mezitím jsem na mobilu zaregistrovala dva nepřijaté hovory od Jany. Volala jsem jí zpátky, omlouvala se, že dorazím později a všechno jí vysvětlím. Z kina jsem tehdy moc neměla, prakticky celou dobu jsem přemýšlela, co nebo spíš kdo mi na schodišti dělal společnost a naháněl hrůzu. Po cestě domů jsem svůj zážitek líčila Janě, která mi nabídla, že mě doprovodí až do bytu. Bála jsem se, nezapírám, takže jsem její nabídku uvítala.
Sousedka také zaslechla podezřelé kroky
Jana sice navrhovala, že to spolu vyšlápneme nahoru po schodech, to jsem ale odmítla. Vyjela tedy se mnou výtahem do šestého patra, kde jsme se rozloučily a mně spadl kámen ze srdce. Druhý den ráno jsem šla na nákup a ve výtahu potkala sousedku, která bydlí o tři patra níž. Daly jsme se spolu do řeči. Ihned na mě spustila, jestli jsem také včera slyšela ty kroky, které se rozléhaly po schodišti. Prý se šla podívat, kdo to pořád dupe, ale nikoho neviděla.
Její povídání mě znepokojilo, já ji však o své bizarní zkušenosti raději nevyprávěla. Každopádně po schodech už chodím pouze výjimečně, když jde se mnou ještě někdo další. Musím ale říct, že od té doby se mi nic podobného nestalo. Žádné stíny ani kroky jsem nezaznamenala. Přesto mi den co den šrotuje hlavou, koho jsem vlastně viděla.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
