Monča (32): Přestala jsem používat výtah a získala jsem novou postavu i skvělého partnera

Už rok a tři měsíce nepoužívám výtah ani eskalátory – schody pro mě nejsou překážkou ani nepříjemností, ale vítaným přítelem! I ony mi pomohly zhubnout víc než dvanáct kilo a také potkat muže, do něhož jsem se během pravidelného zdolávání několika pater v budově, kde pracuji, zamilovala. Byl také zarytý „schodochodec“.

Veronika (28): Ztracená peněženka mi změnila život a přinesla osudovou lásku

Nejprve šlo o náhodná setkání

Potom, co jsem zhubla, jsem si dala slib, že se k ježdění výtahem a několika dalším zbytečným činnostem, které údajně zjednodušují život, už nevrátím. Proč se dobrovolně připravovat o možnost pohybu, když ho máme v běžném životě tak málo!

A tak jsem každé ráno šlapala do šestého patra pěšky a občas si „střihla“ i lehký výběh. A právě na schodech jsme se začali potkávat s Martinem. Tedy tehdy jsem ale netušila, jak se jmenuje. On vybíhal ještě o dvě patra výš. Časem jsme se začali zdravit a po nějaké době jsme prohodili i pár slov. „V těch vašich botách vás obdivuji, to bych nedal!“ byla první věta, kterou mi řekl.

Ten den jsem měla důležité jednání a nahoru jsem stoupala ve velmi elegantních lodičkách. Usmála jsem se také a cosi vtipného odpověděla. Od té doby jsme pokaždé prohodili pár slov, když jsme se potkali. Vždy mi to zpříjemnilo ráno. Když jsme se nepotkali, byla jsem zklamaná. Občas jsme se na schodech setkali i cestou domů…

Linda (30): Dobrovolnická akce měla nečekaný konec. Našla jsem životní lásku

Konečně si tykáme

„Dneska vám to dolů nějak utíká,“ ozval se jedno odpoledne za zády známý hlas. „V pátek bývám nejrychlejší!“ řekla jsem zvesela. „A mohu utíkat kousek s vámi, tedy jestli vás dole nikdo nečeká?“ zeptal se. Potěšilo mě to a odpověděla jsem, že mě nikdo nečeká už minimálně dva roky. Zcela záměrně jsem mu dala najevo, že jsem nezadaná.

Poprvé jsme spolu šli jinde než po schodech. Cestou jsme si potykali. Došli jsme k metru a já si všimla, jak je nesvůj, jak zvažuje, co dál. Nakonec nesebral odvahu a popřál mi jen hezký večer. Bylo ale jasné, že si navzájem nejsme lhostejní. Očekávání viselo ve vzduchu a bylo jasné jako slunce. Celý víkend jsem na něj myslela.

Věra (63): Po odchodu do důchodu jsem myslela, že je konec. Osudové setkání na lavičce ale vše změnilo

Konečně se osmělil

V pondělí to konečně přišlo! Čekal mě ve vestibulu administrativní budovy, v níž sídlily naše firmy s třemi kávami v ruce. „Nevěděl jsem, co piješ, tak si vyber…,“ řekl. Vybrala jsem si espresso s mlékem a on dvě zbylé kávy slil do jednoho kelímku s tím, že je mu jedno, co pije, hlavně když mě zase potkal, protože pak prý bude mít báječný den – ano, to řekl! No a pak mě cestou nahoru konečně pozval na rande.

Schůzka byla báječná a další a další ještě báječnější. Od té doby již uplynulo půl roku, po schodech chodíme stále, a nejen po schodech, ale i spolu. Další důvod, proč nedám na chůzi dopustit!

Dana (45): Hvězdy mi předpověděly osudového manžela. Až po letech jsem pochopila, že to nebyl ten, za kterého jsem ho provdala

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].