
Byl to obyčejný páteční večer, Milada si vařila čaj a těšila se na klidný závěr pracovního týdne. Jenže pak zazvonil zvonek a celý život se jí obrátil naruby.
Seděla jsem doma v křesle v infantilní chlupaté domácí mikině, s čerstvě umytými vlasy a půllitrovým hrnkem čaje v ruce. Týden byl náročný a dlouhý, těšila jsem se, že vypnu, budu si číst a jíst. Pak zazvonil domovní zvonek. Koukla jsem do kukátka. Stál tam neznámý mladý muž, ale rozhodně nevypadal nijak nebezpečně. Navíc měli sousedi otevřené dveře. Otevřela jsem také.
„Dobrý den, ahoj… hledám Michálkovi,“ řekl, podíval se na mě a polkl. Polkla jsem také. Chvíli jsme na sebe zírali. Strašně se mi líbil a zjevně i já jemu. Byl přesně můj typ – tmavý, dlouhovlasý, trochu hippie, na krku mu visel oblý kus jantaru. Můj oblíbený kámen! Absolutně nikdy jsem nic podobného nezažila.
Pozvala jsem ho na kávu
„Michálkovi bydlí ve vedlejším vchodě. Tohle je byt Michalů, jsem tu už rok v nájmu,“ odpověděla jsem po chvíli mlčení. Nespustil ze mě oči a řekl: „Spletl jsem se, byl jsem tu naposledy před deseti lety, hledám kamaráda ze střední. Včera jsem přiletěl z Peru,“ sdělil mi, jako bychom se znali.
Peru byla jedna z mých oblíbených zemí a vysněných destinací. Hned jsem se spontánně zeptala, jestli byl i na planině Nazca. „Jasně, i v Cuzcu, na Duhové hoře, u Titikaka…“ začal vyprávět. Stáli jsme mezi dveřmi, zapomněli na Michálkovi i Michalovi a povídali si. Pak jsem sebrala odvahu, bylo to hodně bláznivé a neopatrné, a pozvala jsem Igora na kávu.
Čas se zastavil
Nakonec jsme nepili
kafe, ale čaj z koky, který vezl na ochutnání kamarádovi. Čas plynul,
„semleli“ jsme úplně všechno, a najednou byla půlnoc. „Asi bych měl jít, jinak neodejdu vůbec,“ řekl. „To by nemuselo být tak špatné,“ vyhrkla
jsem spontánně. Zpětně vím, jak to bylo bláznivé, ale nelituji ani minuty!
Igor té noci neodešel. Ráno jsme spolu snídali, došel do obchodu, nakoupil, udělal nám snídani a pak jsme se začali loučit. Slíbil rodičům, že u nich stráví víkend, všichni se na něj těšili, rok se neviděli.
Najednou však vyhrkl: „Milado, jestli nemáš plán na víkend, pojeď se mnou. Naši jsou skvělí, máma je tedy trochu čarodějnice, ale bude se ti moc líbit.“ Byl to bláznivý nápad. Ale oba jsme pluli v oblacích. Sbalila jsem si batoh a za hodinu už jsem seděla ve vlaku.
Jeho maminka mě ihned přijala
Igorova rodina byla naprosto báječná, vřelá, veselá, otevřená – jako Igor. Nejbáječnější byla opravdu jeho maminka, neskutečně jsme si sedly. Nebyla čarodějnice, ale bylinkářka, jednoduše trochu „ezo“ jako já. „Mili, a jak dlouho se vlastně s Igorem znáte? To jste se poznali před tou cestou a ty jsi na něj pak čekala?“ zeptala se mě v neděli u oběda.
Musela jsem s pravdou ven. Neskutečné bylo, že jí to vůbec nepřišlo divné. Objala mě a řekla, že jsem skvělá holka a zda nechci přidat. S Igorem už žijeme rok, z oslavy jsme se vraceli ke mně, tedy k nám, k Michalovým. Ale Michálkovi i kamaráda Honzu už znám také. Opravdu bydlí vedle ve vchodě!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na r[email protected].