Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeEma dodnes denně vzpomíná na babičku, která ji naučila lásce k přírodě a víře v bylinky a nadpozemské věci. Myslí si, že babička byla tak trochu čarodějnice, v dobrém slova smyslu
Moje babička mě učila sbírat bylinky a věřit na víly. Dětství s ní bylo pohádkové a připadala mi pozoruhodná i během dospívání. Později jsem pochopila, že to byla opravdu kouzelná babička a rozuměla čarování. Přestože to sama popírala.
Moje babička byla jiná než ty ostatní
Nikdy jsem se nebála jejího domu. I když vypadal jako vystřižený z pohádky – staré dřevěné trámy, sušené bylinky visící od stropu. Nechyběla kočka, která nikdy nemňoukala, jen se tiše dívala – byl to pro mě vždycky bezpečný přístav. Místo, kam jsem jezdila utéct před světem.
Babička byla každopádně v mnohém jiná. Nikam nespěchala, nemluvila zbytečně. A když už něco řekla, mělo to váhu. Jako by věděla víc. A já si myslím, že věděla. A možná toho uměla víc než jen sušit šalvěj a vařit kopřivový čaj. Už jako malá jsem vnímala, že babička není jako ostatní. Zatímco jiné babičky pletly ponožky a vařily guláš, ta moje mě učila poznávat rostliny, dělat tinktury a vázat ochranné stužky z třezalky.
„Proti zlým snům,“ říkala tiše, když mi je věšela nad postel. A já měla skutečně klidné spaní. Vždycky věděla, kdy přijedu, i když jsem se předem neozvala. Věděla, když mě něco trápilo – jen se na mě podívala a řekla: „To přejde, ale musíš se nadechnout mezi slzami a myslet na sebe, vlastní sílu.“ A mě v tu chvíli všechny emoce smetly, jako by otevřela stavidla. Vždycky to poznala.
Pomáhala druhým
Babička měla zvláštní vůni. Ne parfém, spíš jako směs levandule, hlíny a něčeho, co jsem nikdy neuměla pojmenovat. Když jsem ji objala, cítila jsem se jako pod ochranou nějaké vyšší síly. Sedávaly jsme spolu na lavici u plotu a ona vyprávěla. O bylinách, o lidech ze vsi, o starých zvycích. Ale nikdy si nedělala legraci z věcí, kterým jiní říkali babské pověry.
Bylo mi asi dvanáct. Slyšela jsem, jak paní Nováková brečí v kuchyni. Babička jen tiše stála, naslouchala, pak jí dala malý pytlíček, řekla: „Ať ho má pod polštářem,“ a pohladila ji po rameni. Ten večer mi vysvětlila, že některým bolestem nerozumíme hlavou. A že bylinky někdy pomáhají i s tím, co se nedá jinak vyřešit.
Paní Nováková o pár týdnů později zářila. Mluvila o tom, že se jí ulevilo. Já jsem nic nechápala. Ale cítila jsem, že se děje něco zvláštního. Když umřel děda, babička to věděla dřív, než jí někdo zavolal. Vzbudila se uprostřed noci, oblékla se, uvařila čaj a jen mi řekla: „Dneska přijde ticho.“ A přišlo. Zavolali o hodinu později.
Od té doby jsem věděla, že se jí nic neutají
Jednou, těsně před maturitou, jsem u ní seděla a brečela. První zlomené srdce, pocit, že nic nemá smysl. Jen mě hladila po vlasech a šeptala: „Ještě potkáš někoho, s kým ti bude krásně, jako bys ho znala léta.“ A pak dodala: „V létě. A bude vonět po lese.“
Nechápala jsem, ale přesně tak to bylo. Potkala jsem v červenci kluka, který mi změnil život. A voněl po borovicích a mechu.
Babička umřela v klidu na zahradě. S hrnkem meduňkového čaje a svou věrnou kočkou na klíně. Jako by si vybrala ten okamžik. Ještě ráno mi psala vzkaz: „Nepospíchej. Všechno přijde, až bude čas. Nemusíme se loučit.“ Po pohřbu jsem dostala krabici. Starý sešit vázaný v kůži, sušené květy, pár vzkazů napsaných jejím písmem. A jednu větu, kterou si opakuju pořád dokola: „Nejsem čarodějka, jen si pamatuju, co svět zapomněl.“
Dodnes nevím, jestli uměla kouzlit. Ale vím, že mě naučila naslouchat. Přírodě, lidem a hlavně sobě. A že věci mezi nebem a zemí nejsou vždycky jenom pohádky. Vyplatí se jim věřit, už jen pro to kouzlo, kterým život vylepšují.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám na [email protected].
Související články
