Oldřiška (42): Kdybych nevyslyšela volání mrtvého syna, možná bychom přišli i o dceru

Máme za sebou s manželem Frantou (45) tragický zážitek. Ve třech letech nám zemřel na leukémii prvorozený syn Honzík. Dlouho jsem se bála znovu otěhotnět, protože ten strach, že bych mohla přijít i o druhé dítě, mě zcela paralyzoval.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslava (42): Sama bych to tu nezvládla. Proto jsem si přivolala zpět mrtvého manžela

Po synově smrti jsme se báli mít další dítě

Po Honzíkově smrti jsme si dali čas to celé v rámci možností překonat a vstřebat. Až po pěti letech jsme se oba cítili psychicky připravení na druhé dítě. Když nám dal svolení i můj psycholog, začali jsme se o něj pokoušet. Otěhotněla jsem rychle, možná rychleji, než jsem doufala. Tentokrát jsme častěji chodili na vyšetření, abychom nic nezanedbali. Když nám ve dvacátém týdnu řekli, že čekáme holčičku, začínala jsem se konečně těšit. Zjevně i to mi pomohlo prožít těhotenství v psychické pohodě.

Když jsem se Lucince poprvé podívala do tváře, nemohla jsem se zbavit pocitu, že si jsou s Honzíkem hodně podobní. První dva roky bylo všechno v pohodě, ale můj strašák ve mně nadále přežíval. Jakmile dceři něco bylo, byť jen hloupá rýma, jela jsem s ní k doktorce. Pořád jsme ji s manželem hlídali.

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (45): Po tragickém porodu se stalo něco zvláštního. Kdosi si přišel pro duše dvojčat

Lucinku jsme úzkostlivě hlídali

Po oslavě jejích třetích narozenin jsem cítila, že už se bát nemusím. Franta to měl stejně. Konečně jsme se uvolnili a Lucince dali více volnosti. Když spala, už jsem u ní neseděla, ale šla třeba uvařit nebo si lehnout.

Jedno sobotní odpoledne jsem potřebovala vytřídit věci v podkroví. Lucinka spala ve své postýlce, takže jsem se na to vrhla. Franta mezitím dělal něco na zahradě. Než jsem odešla nahoru, zkontrolovala jsem Lucinku. Ta sladce spala. Odebrala jsem se tedy k práci.

Pak jsem uslyšela Honzíkův hlas. ,,Maminko! Maminko!“ znělo to zoufale. Navíc, měla jsem pocit, jako by stál přímo za mnou. Seběhla jsem ze schodů, kde jsem potkala Frantu. ,,Ty mi to asi neuvěříš, ale já slyšel na zahradě Honzíka. Volal Maminko! Maminko! Dal bych ruku do ohně za to, že to byl on,“ hlásil mi. Vystrašeně jsme se na sebe podívali, jako bychom oba měli pocit, že se nám snažil něco říct.

Mohlo by Vás zajímat:

Tamara (18): Zjistila jsem, že mám velmi nevšední schopnost. Jen netuším, jak ji využít

Honzík zachránil svoji sestřičku

Seběhli jsme do pokoje k Lucince. Ležela v postýlce a dusila se zvratky. Chůvička mi přitom v podkroví nic nehlásila! Myslím si, že stačilo přijít o chvíli později a stalo by se neštěstí. Rychle jsme ji vzkřísili. Tekly mi slzy, protože se mi znovu vrátil ten šílený zážitek s Honzíkem.

Nebýt toho hlasu, který nás s manželem upozornil, šla bych do pokoje klidně až za hodinu. To už by bylo pozdě. Věřím, že Honzík se na svoji sestřičku, kterou nikdy nepoznal, dívá a hlídá ji. I když se nikdy nesetkají, pouto mezi nimi zřejmě je a bude.

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (23): Od chvíle, kdy jsem vyvolávala ducha mrtvé tetičky, se mi doma dějí divné věci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.