Facebook
Instagram
Když Rozita zjistila, že syn trpí autismem, rozhodla se, že udělá všechno proto, aby vedl co nejnormálnější život. Bylo to ale těžší, než si myslela. Upnula se na něj natolik, že zapomněla na dceru i manžela. Ten to nevydržel a udělal něco, co Rozitu srazilo na kolena.
Po narození prvního dítěte jsme s manželem Jaroslavem (42) věděli, že chceme ještě jedno. To se nám vyplnilo o pár let později. Dnes máme dceru Emmu (12) a syna Vojtu (8).
Po roce nám lékaři sdělili krutou diagnózu
Do Vojtových tří let bylo všechno v pořádku. Nic nenasvědčovalo tomu, že se naše životy od základu změní. Postupně si ale nešlo nevšimnout toho, že jeho chování je něčím zvláštní. Přecházel sem tam klidně hodinu. Na věci se díval tak, že měl přes oči ruce a nahlížel z jiného úhlu.
To bych ještě skousla, ale Vojta začal dostávat hrozné záchvaty vzteku, převážně na neznámých místech. Stačil mu k tomu obchod nebo ordinace lékaře. Nemluvil. Ke komunikaci s námi používal obrázky. Dostala jsem strach. Kolečko vyšetření na sebe nenechalo dlouho čekat. Po téměř roce jsme obdrželi konečnou diagnózu. „Vaše dítě trpí autismem,“ sdělil mám lékař.
Řešilo se vlastně už jen to, o jakou formu se jedná. Šlo bohužel o tu nejtěžší. Vyslechli jsme si, jak jsou takové děti nezvladatelné. Jak složitá péče o ně vlastně je. Měla jsem pocit, že se nám doktoři snaží naznačit, aby šel syn do ústavu. To jsem nemohla dopustit. Jaroslav byl se mnou za jedno.
Postupně zjišťuji, že syna nezvládám
Museli jsme se k Vojtovi začít chovat úplně jinak. Předcházet tomu, aby dostával záchvaty vzteku. Všechno muselo být přesně naplánované. Autisté špatně snášejí změny. Mají rádi svá místa, své hračky. Nejlépe jim je doma, kde se cítí bezpečně. To samé platí pro jídlo. Začínalo to být ale náročné. Vojta chvíli neposeděl. I s jídlem musel běhat sem a tam. Někdy to ani nesnědl a jen to házel kolem sebe. Co mě ničí dodnes je, že roztírá stolici po věcech.
Nedá se mu vysvětlit, že se to nedělá. Jakmile zvýším hlas, už dostává záchvat, který může trvat i hodiny. Chtěli jsme, aby šel do specializované školy pro autisty, ale nezvládl to. Ačkoliv jsem sama docházela na sezení, jak se chovat k autistovi, zjistila jsem, že to nedávám. Ale hlavně, že jsem na to sama. Jaroslav se upnul na Emmu. Tvoří nerozlučnou dvojku. Vojtu odmítá jakkoliv rozvíjet. Mám skoro pocit, že ho syn ani neregistruje.
Manžel s dcerou se odstěhovali
Věděla jsem, jak si manžel maloval budoucnost. Moc si přál syna. Ovšem teď, když ho má, by byl raději, kdyby ho neměl. Viděl se s ním na fotbale či na rybách. Místo toho mu po bytě lítá nahaté dítě, které hází bobky po stěně. Je nezvladatelné, někdy i zlé. Když už na něj Jaroslav promluví, tak vlastně jen řve. Čímž spustí záchvat, na který už ale nemá páku.
Od doby, co víme, že je Vojta autista, jsem úplně zapomněla na to, že mám ještě jedno dítě. Nedávno přišel Jaroslav s drsným návrhem. „Odstěhuji se s Emmou jinam. Tehdy jsem lhal. Přál jsem si, aby šel do ústavu. Nechtěl jsem tě ranit. Nezvládám to. Nesnáším ho,“ konsternoval mě. Jak řekl, tak udělal. S dcerou se odstěhovali.
Vídáme se jednou za čtrnáct dní. Zůstala jsem na Vojtu sama. O normálním životě nevím nic, protože jsem ho obětovala synovi. Stále věřím, že bude lépe.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
