Facebook
Instagram
Paní Milada si zažila něco, z čehož mrazí jenom při pomyšlení. S manželem žili tak, jak si vždy přáli, a jediné, co jím k dokonalému štěstí přeci jen chybělo, bylo děťátko. Když to nevyšlo na první pokus a Milada potratila, dali tomu šanci a znovu se pokoušeli o miminko. Nebylo jim přáno ani po druhé. Jejich manželství nabralo rychlého konce. Jak se cítí Milada dnes?
S Oldřichem jsme spolu byli dlouhých deset let. Byl to muž, kterého by mi mohla kdejaká žena závidět, starostlivý, hodný, pečlivý, vnímavý a pohledný. I proto jsem si přála, aby právě on byl otcem mých dětí.
První rána osudu
Žili jsme si jak v pohádce, rodiče na obou stranách nás neustále ve všem podporovali a současně nám do ničeho nemluvili. S Oldou jsme dodělávali poslední úpravy našeho domu a pro úplné štěstí nám zbývalo jediné - děti.
Ani to netrvalo příliš dlouho a otěhotněla jsem. Olda byl každý den jak sluníčko, hrozně se na děťátko těšil, tak jak byl skvělý manžel, věděla jsem, že i takový bude tatínek.
Když jsem byla přibližně ve čtvrtém měsíci, šli jsme s přáteli na minigolf. Udělalo se mi tam velmi špatně. Omdlela jsem a pamatuji si až hořké probuzení v nemocnici, kde mi doktoři řekli, že já budu v pořádku, ale o miminko jsem přišla. Byla to pro mě strašlivá rána, kterou jsem dlouho překonávala. Olda byl ještě víc vnímavý a dával mi najevo, že až se na to budu cítit, můžeme to zkusit znovu.
Další rána osudu, kterou jsme neustáli
Když i lékaři dali zelenou pro další pokus, znovu jsme se pokoušeli o děťátko. Tentokrát to trvalo skoro rok, ale podařilo se. Znovu jsem otěhotněla a rovnou jsem musela jít na rizikové těhotenství. Aby vše dopadlo, jak má, lékaři nařídili klid, žádný stres, prostě těhotenství skoro proležet. Po předchozí zkušenosti jsem nařízení plnila na sto procent. Děťátko jsem si velmi přála. Při velkém ultrazvuku ale přišla další rána, miminko bude postižené. Já byla rozhodnutá, že své dítě prostě chci, ať bude jakékoliv. Olda, který vždy vše viděl růžově, už ale na tohle připravený nebyl. Sice neřekl nic nahlas, ale poznala jsem to na jeho chování. Teď jsem musela podpořit já jeho, že spolu to zvládneme.
Syn se narodil o měsíc a půl dříve a bohužel, verdikt doktorů se potvrdil. Byl velmi těžce zdravotně postižený. Čekala nás ještě další rána, syn svůj boj o život vzdal a po třech týdnech od porodu zemřel. V tu chvíli se ale změnilo i dost mezi mnou a manželem. Padla jsem na úplné dno. Začali jsme si být cizí každým dnem víc a víc. Já kladla vinu jen sobě, že nejsem schopna porodit dítě.
Pak přišla žádost o rozvod. Nemám to Oldovi za zlé, ale to, že jsem z toho na dně, je asi jasné. Zatímco on si našel novou ženu a ta mu dala zdravého syna, já bydlím s kamarádkou v podnájmu a lížu si rány ještě tři roky po rozvodu. Nejsem absolutně schopna navázat jakýkoliv vztah, protože mám pocit, že jsem velmi zklamala.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
