Facebook
Instagram
Sandřin příběh je víc než tragický. Během dopravní nehody, již nezapříčinila, jí zemřela malá dcerka. Když Sandra zjistila, kdo řídil protijedoucí auto, které do nich narazilo, zhroutila se. Neví, jak a jestli vůbec s tím dokáže žít.
To, že se nevyplácí v autě spěchat, jsem věděla vždycky. Manžel si nikdy nedal říct a kolikrát jezdil jako šílenec. Tvrdil, že to má pod kontrolou. Pak jednoho dne způsobil nehodu, při které zemřelo naše jediné dítě. Stále se z toho nemohu vzpamatovat.
Měla to být obyčejná cesta na oslavu narozenin
Ten den jsme měli jet k mým rodičům na oslavu narozenin. Radovan mi už v poledne do telefonu naznačoval, že to nestihne. ,,Tak jeďte s Týnkou napřed, sejdeme se u vašich,“ navrhoval. Zlobila jsem se na něj, protože to zase vypovídalo o tom, že si neumí zorganizovat čas. Moje máma slavila šedesátiny a nemohlo se stát, že přijdeme pozdě.
Když bylo patrné, že Radovan doma do čtyř nebude, vyjely jsme s Týnou napřed. Nebylo zrovna vlídné počasí. Pršelo a foukal silný vítr. Místy dokonce sněžilo. Jela jsem opatrně, protože mám z takového počasí respekt.
Cesta k našim vede klikatou silnicí mezi stromy. Je to taková ta cesta, při které máte permanentně pocit, že jste jedním kolem ve škarpě. Radovan mi volal do auta, že se staví doma převléknout a vydá se za námi. Zněl ustaraně a vypadalo to, že neví, kde mu hlava stojí. ,,Hlavně jeď opatrně, já to mamce vysvětlím,“ žádala jsem ho.
Ve vysoké rychlosti do nás narazilo protijedoucí auto
,,Jasně miláčku, sejdeme se tam. Miluju tě,“ končil hovor. Pak přišla sněhová vánice. Neviděla jsem na krok. Týna se vzadu radovala, že padá sníh a postavíme sněhuláka. Ona v tom viděla krásu, já nervy a stres. Sněžilo tak moc, že jsem jen tak tak viděla na vozovku.
Z té nehody, která se následně odehrála, si pamatuji jen to, jak se proti nám šílenou rychlostí řítí světla protijedoucího auta. Pak už jen prudký náraz, Týnu, jak pláče. Náraz, bum, ruce mi padají z volantu. Auto se stává neovladatelným. Auto, které do nás narazilo, se kutálelo ze srázu dolů. Poté už si pamatuji jen houkající sanitku. Vyprošťují nás z auta. ,,Přivolejte vrtulník,“ slyším mužský hlas. ,,Pro mě? Jsem v pohodě,“ pronáším šeptem.
Za pár hodin se probouzím v nemocnici. Bolí mě celý člověk, ale nejvíce ze všeho hlava. ,,Kde je Týna?“ ptám se jako první doktora, který nade mnou stojí. ,,Musíte být v klidu,“ snaží se mě přesvědčit. ,,Kde je Týna?“ naléhám. Něco mi píchnou a já usínám. Na otázku, co je s mojí malou holčičkou, si musím ještě počkat.
Manžel zabil naši holčičku
Další den ke mně doktor konečně promlouvá. ,,Měla jste velmi ošklivou nehodu. Je zázrak, že jste přežila,“ začne opatrně. ,,Kde je moje dcera?“ znovu naléhám. ,,Vaše dcera měla velmi vážná zranění, kterým bohužel podlehla,“ dodal a já tomu nechtěla věřit. ,,To není možné, vždyť v autě ještě mluvila,“ odmítám tomu věřit.
Později se dovídám, že řidič auta, které do nás narazilo, byl můj manžel. On přežil, ale bude mít trvalé následky. Když jsme se oba dostali z nemocnice, museli jsme dlouho chodit na výslechy. Radovan byl odsouzen a putoval do vězení. Já do rukou psychologů, protože jsem situaci absolutně nezvládla.
Uběhlo několik let. Radovanovi zbývá rok za mřížemi a já se bojím, co se stane, až ho pustí. Zabil naši holčičku. V životě mu to neodpustím. Vlastně vůbec nevím, jak mám s tím, co se stalo, žít.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
