Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Lenka s manželem odjeli na čtrnáct dní k moři a klíče od bytu svěřili sousedce Ivetě, která jim léta zalévala kytky. Po návratu vypadal byt na první pohled v pořádku. Pak ale Lenka otevřela skříňku v koupelně a došlo jí, že se v jejich bytě během dovolené dělo něco, o čem neměla tušení.
Bydlíme na sídlišti v Kladně dvanáct let a Iveta od vedle byla vždycky poklad. Když jsme nebyli doma, převzala balíky od kurýrů, půjčovala nám vajíčka a cukr, znala naše děti jménem.
Když nám před třemi lety praskla hadička od pračky, zavolala instalatéra a do večera hlídala, aby k nám vytopení sousedé zespodu nechodili bušit. Takové věci si člověk pamatuje.
Sousedka slíbila pohlídat byt
Když jsme loni v červenci plánovali čtrnáct dní v Bulharsku, bylo jasné, komu dáme klíče. Kdo se postará o kytky, rybičky a občas vyvětrá. Nebylo by to poprvé a nikdy se nic nestalo.
„Vůbec se neboj, budu tam chodit každý den,“ řekla mi na chodbě, když jsem jí dávala klíče.
Věděla jsem, že se před půl rokem rozešla s manželem a zůstala sama. Jednou mi svěřila, že se z té samoty snad zblázní. Bylo mi jí líto. Tím spíš jsem byla ráda, že jí můžu aspoň takhle projevit důvěru a bude mít pocit, že je pro někoho důležitá.
Dovolená proběhla bez jediného mráčku
Odjížděli jsme v pátek ve čtyři ráno. Iveta nám zamávala z okna. Připadalo mi to skoro dojemné.
Z Bulharska jsem jí dvakrát napsala, jestli je všechno v pořádku. Odpověděla vždycky rychle a přidala fotku zalitých muškátů.
Jednou dokonce připsala, že vyklepala rohožku a trochu uklidila chodbičku. Připadalo mi to od ní milé, i když zbytečné.
„Iveta je spolehlivější než ty,“ utahoval si ze mě u večeře můj manžel Petr.
Poslední večer u moře jsme si připíjeli na to, jaké máme štěstí na sousedy. Ta věta mi ještě dlouho zněla v hlavě.
Doma mi něco nesedělo
Vrátili jsme se v sobotu kolem poledne. Byt byl uklizený, možná až moc – utřený prach i na místech, kam se roky nesáhlo. V lednici stálo otevřené mléko, které bychom před odjezdem určitě vyhodili. Řekla jsem si, že ho tam nechala Iveta, když si vařila kafe. Proč ne.
Pak jsem si všimla, že pračka je nastavená na program, který nikdy nepoužívám. A že peřiny v ložnici voní cizí aviváží. V obýváku bylo křeslo přisunuté k televizi jinak, než ho obvykle máme. Na poličce ležel ovladač otočený tlačítky dolů, což nedělá nikdo z nás.
Večer jsem se dívala na vyúčtování elektřiny. Spotřeba za ty dva týdny byla skoro stejná jako obvykle, i když jsme před odjezdem vypnuli všechno kromě lednice.
„Nech toho, nic to neznamená,“ mávl rukou Petr, když jsem mu večer vysvětlovala, co mi na tom nesedí.
Další překvapení
V neděli ráno jsem otevřela spodní skříňku v koupelně, kam si ukládám zásoby. Místo nich tam stála pánská pěna na holení, dámský parfém a růžový kartáček. Nic z toho nebylo naše. Seděla jsem na kraji vany a v ruce držela ten kartáček jako důkaz u soudu.
Požádala jsem Petra, ať se přijde podívat. Chvíli na ty věci koukal a pak beze slova otevřel šatní skříň v ložnici. Naše ramínka byla sesunutá na jednu stranu a druhá část skříně byla prázdná, jako by tam ještě včera něco viselo.
Petr se podíval do naší popelnice před domem a našel tam krabice od pizzy a účtenky z večerky – všechny z doby, kdy jsme byli pryč. Jedna byla na 780 korun.
„Tak tady někdo bydlel,“ řekl Petr a poprvé za celé ty roky jsem ho viděla opravdu vzteklého.
Sousedka nás podrazila
Zazvonila jsem u Ivety. Otevřela v županu a za ní stál chlap, kterého jsem nikdy neviděla. Čekala jsem vytáčky. Místo toho Iveta pokrčila rameny a pustila mě dál, jako by se nic nedělo.
„Bydleli jsme u vás, no. Máte balkon, já ne,“ řekla klidně.
Zůstala jsem stát v obýváku a nemohla najít slova. Ona zatím vařila kafe.
„Vždyť jsme nic nerozbili. Uklidila jsem líp, než jste to měli vy,“ dodala ještě.
Vyhrkla jsem, proč se prostě nezeptala.
Podívala se na mě skoro dotčeně. „Protože bys řekla ne. A já jsem vám deset let pomáhala se vším, tak jsem si řekla, že tentokrát na oplátku pomůžete vy mně.“
Klíče od bytu už nikomu nedám
Ten večer jsme s Petrem seděli v kuchyni a mlčeli. Nešlo ani tak o ten byt. Šlo o to, že člověk, kterého jsme znali dvanáct let, v tom neviděl problém.
Hned v pondělí jsme nechali vyměnit vložku zámku, stálo nás to 1 900 korun. Vyprali jsme všechno povlečení a vyhodili dva ručníky, které visely v koupelně.
Ivetiny věci z koupelny jsem naskládala do igelitky a pověsila jí ji na kliku. Nezaklepala jsem. Druhý den byla taška pryč a ve schránce jsme našli lísteček: „Díky za pochopení.“ Bez podpisu, bez omluvy.
S Ivetou se od té doby zdravíme jen kývnutím. Balíky za nás přebírá paní z přízemí a když jedeme na dovolenou, kytky vozíme k mámě do Slaného, i když je to otrava.
Nejvíc mě na tom celém mrzí jedna věc. Iveta nám neukradla nic, co by se dalo vyčíslit. Ukradla nám pocit, že domov je jenom náš.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
