Linda (32): Naše první společná dovolená byla asi poslední. Nevím, jestli dokážu odpustit emocionální nevěru

Když jsme si s Tomášem rezervovali pobyt na Rhodosu, nemohla jsem se dočkat. Byl to náš první společný výlet do zahraničí, a po roce vztahu to mělo být něco jako potvrzení, že to myslíme vážně. Všechno vypadalo dokonale – výhled na moře z balkonu, bílý písek, romantické večeře.

Přítel stále kontroluje telefon

První den jsme strávili u bazénu. Slunce hřálo a já si vychutnávala koktejl. Tomáš ležel vedle mě, ale místo aby relaxoval, neustále kontroloval telefon.

„Musíš to pořád dělat?“ zeptala jsem se, když mu mobil pípl už asi po desáté a on si hned přečetl zprávu.

„Promiň, zlato. Víš, jak to je. V práci se zrovna řeší ten velký projekt a Klára si neví rady s nějakými tabulkami. Jen jí rychle odepíšu, a pak už to odložím,“ slíbil, aniž by zvedl oči od telefonu.

Klára je kolegyně, o které mluvil občas až příliš často. Podle jeho slov to byla jen „šikovná holka z marketingu, co má talent na krizové situace.“ Nikdy jsem s ní neměla problém, koneckonců každý máme v práci někoho, s kým se nám dobře spolupracuje. Ale proč musí zrovna teď řešit tabulky, když jsme na dovolené?

Lucie (33): Celý den schovával telefon a vymlouval se na šéfa. Večerní zpráva ale odhalila jeho pět let skrývané tajemství

Co když to není jen kolegyně?

Druhý den jsme se vydali na večeři do centra města. Atmosféra byla uvolněnější, Tomáš telefon konečně nechal na pokoji, nebo alespoň ne tak nápadně na stole.

Když jsme se vrátili na hotel, šel do sprchy. Mobil nechal ležet na nočním stolku. Zrovna jsem si brala krém, když se displej rozsvítil. Nechtěla jsem se dívat, fakt ne. Ale nešlo se tomu vyhnout. Náhled zprávy svítil na zamykací obrazovce.

„Už mi chybíš. Jaké je tam počasí? Myslím na tebe.“

Ztuhla jsem. To přece nebyla pracovní konzultace. To nebylo o žádných tabulkách. Ruce se mi začaly třást, když jsem zírala na displej. Odesílatel: Klára.

Srdce mi bušilo až v krku. Proč by mu psala, že jí chybí? Proč by na něj myslela takovým způsobem, když to byla jen kolegyně? Zkusila jsem se uklidnit. Možná je to jen přátelské. Možná si prostě rozumí víc, než jsem si myslela. Ale ten tón zprávy... byl na můj vkus až příliš intimní.

Adam (33): Věřil jsem, že v uličkách Říma zachráním náš vztah. Zpráva v jejím telefonu mi ale otevřela oči

Prý jsou jen kamarádi

Když Tomáš vyšel ze sprchy, snažila jsem se tvářit normálně. Ale nešlo to. Seděli jsme na balkoně, dívali se na hvězdy a já cítila, jak se mezi námi tvoří propast.

„Děje se něco?“ zeptal se, když jsem už asi deset minut mlčela.

„Klára ti psala,“ vyhrkla jsem. Už jsem to nebyla schopná v sobě dál dusit.

Zarazil se. Na vteřinu jsem v jeho očích zahlédla paniku, ale pak ji rychle vystřídal hněv.

„Cože? Ty mi čteš zprávy?“ vyjel na mě tónem, který jsem u něj ještě nezažila.

„Nečetla jsem je! Jen to svítilo na telefonu, když jsem šla kolem. Psala, že jí chybíš, Tomáši. To není úplně standardní pracovní komunikace.“

Zadíval se na moře. „To nic neznamená. Ona je prostě taková... emocionálnější. Jsme jen kamarádi z práce.“

„Aha. A tobě připadá normální, že ti kamarádka z práce píše na dovolenou se mnou, že jí chybíš a že na tebe myslí?“

„Děláš z komára velblouda, Lindo,“ povzdechl si a vstal. „Jdu spát. Nechci se hádat.“

Alice (40): Syn si hrál na mobilu mého muže. Jeho nevinná odpověď na cizí zprávu mi zničila manželství

Emocionální nevěra také bolí

Zbytek dovolené byl jako zlý sen. Chodili jsme na pláž, jedli jsme v restauracích, usmívali se na fotkách, které pak dával na sociální sítě. Ale ta jiskra byla pryč. Kdykoli vzal telefon do ruky, cítila jsem bodnutí u srdce.

Večer před odletem jsme seděli v hotelovém baru. Atmosféra byla napjatá.

„Lindo, já... nechci, aby to mezi námi skončilo kvůli nějaké hlouposti,“ začal zlehka, když si objednal další drink.

„Já taky ne, Tomáši. Ale potřebuju vědět, že jsi upřímný. Znamená pro tebe něco?“

Zhluboka se nadechl. „Nevím. Občas si píšeme víc, než by bylo možná nutné. Ale nic fyzického mezi námi nebylo. Opravdu.“

To slovo 'fyzického' mě zasáhlo víc, než kdyby se rovnou přiznal. V tu chvíli mi došlo, že i emocionální nevěra může bolet stejně jako ta skutečná. Nešlo o to, jestli se jí někdy dotkl. Bolelo mě, že jí dával část sebe, která měla patřit našemu vztahu.

Zbytek cesty domů jsme strávili v tichu. Když jsme přistáli v Praze, vzal mě za ruku, ale já už necítila to teplo jako dřív. Jen prázdnotu.

Alice (29): Dovolená na Madeiře nám měla zachránit vztah. Domů jsme se ale vrátili jako dva cizinci

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].