Marcel (38): Slíbil jsem, že s přítelkyní zůstanu. Pohled na její nemocnou matku mě ale nutí přemýšlet o útěku

Když jsme se dali dohromady, přítelkyně mi narovinu řekla, že jednoho dne se u ní projeví stejná genetická nervová porucha jako u její babičky a její mámy. Dlouho jsem si o tom nic moc nemyslel, měli jsme spoustu času, ale poslední dobou přemýšlím nad tím, co to bude znamenat víc a víc.

Barbora (39): Manžel každý den jezdil ke své nemocné matce. Stačil jeden telefonát, abych zjistila, že mi lže

Už to není jen vzdálená budoucnost

Nevím, kdy jsem si to poprvé uvědomil. Možná to bylo včera, když jsme byli u ní v bytě a ona si něco připomněla – nějaký detail z dětství. Pak se na mě podívala a řekla mi, že to bude podobně, až se u ní choroba taky projeví. Neřekl jsem nic. Jen jsem přikývl a přitáhl si deku. Ale v hlavě mi to kroužilo.

Její babička už je v domově. Matka je doma, ale potřebuje pomoc s nákupy, s léky, někdy s hygienou. A ona – ta, co mi ráno vaří kávu a v noci mi připomíná, abych si vzal špunty do uší, abych se vyspal – ta jednou bude potřebovat, abych jí připomínal, kde má boty, kde má klíče, kde je koupelna.

Nedávno jsme měli schůzku s její matkou. Seděli jsme v kuchyni, kde vonělo po kávě a po starém dřevě. Matka mluvila o tom, jak se jí někdy ztrácí čas, jak si nevzpomene, co dělala včera. A moje přítelkyně jen přikývla a dala jí do ruky čaj. Neřekla nic. Ale já jsem viděl, jak se jí třásly prsty, když jí nalévala. A já jsem si myslel: „To budeš ty za dvacet let. A já budu ten, kdo ti bude nalévat čaj a připomínat, kde máš šálek.“

Jitka (48): Děsím svou vlastní dceru. Myslí si, že umírám a začala být paranoidní

Nechci ji zklamat

Před pár týdny jsem se probudil a chtěl jsem jí říct, že to nezvládnu. Že se bojím. Že nevím, jak to bude vypadat, až bude potřebovat, abych tam byl každý den, každou hodinu, každou minutu. Ale neřekl jsem nic.

Nevím, co udělám. Neřekl jsem jí to. Neřekl jsem jí, že se bojím. Neřekl jsem jí, že si představuji, jak jednou budu sedět u ní v noci, když bude mít závratě, a že nebudu vědět, co dělat. Neřekl jsem jí, že si představuji, jak jednou budu stát u její postele a připomínat jí, kdo je.

Lada (34): Švagrová se po vyléčení z rakoviny chová podivně. Mám o ni velký strach

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].