
Marek se svou přítelkyní hodně cestoval. Jednoho dne si ale uvědomil, že už ho takový život neuspokojuje a že by se raději usadil. Jenže s přítelkyní se na představách o budoucnosti neshodl...
Moje bývalá přítelkyně Agnes ráda cestovala. Jejím životním cílem a snem bylo procestovat všechny země světa a vidět toho co nejvíce.
Líbil se mi její zápal pro věc
Když jsme se před deseti lety v osmnácti seznámili, tento její cíl mi neskutečně imponoval. Viděl jsem v ní dobrodruha a ženu s cílem, pro který je ochotná udělat všechno. Líbilo se mi, že má reálné plány a že chce se svým životem něco dělat. Nebyla jako ostatní naši vrstevníci, kteří jenom mluvili, ale pak nic nedělali – reálně si tvořila plány a pracovala na nich, chodila do práce a vydělávala peníze, aby si cestování mohla dovolit, navštěvovala různé exkurze a přednášky o exotice, učila se jazyky. Právě proto se mi hrozně líbila, pro svůj zápal pro věc. A tak, když mi vyznala, že se jí líbím, jsem jí řekl, že city opětuji a že začali jsme spolu chodit.
Následujících mnoho let jsme spolu objevovali svět. Neustále jsme byli někde v cizině, každé volno jsme využívali k plnění jejího snu. Odletěli jsme na léto do Ameriky, potom na Island. Zimu jsme strávili na Bali. V každé zemi jsme pracovali, abychom pak mohli jenom cestovat a navštěvovat turistická místa. Žili jsme krásný život a užívali si ho. Myslel jsem si, že jsem tak šťastný, s batohem na zádech, neustále na cestách, bez pořádného zázemí. Pak jsem ale před půl rokem šel za svědka na svatbu svého nejlepšího kamaráda a všechno se změnilo.
Zjistil jsem, že mi chybí rodina
Viděl jsem, jak moji vrstevníci zakládají rodiny a staví domy. Slyšel jsem, jak si povídají o tom, že si udělají na zahradu gril, jak řeší, jaká jména dají dětem, kam je dají do školky, kdo je bude hlídat. Sdíleli mezi sebou první slova a krůčky svých ratolestí a úspěchy v práci a já jsem si přišel nesmírně odstrčený.
„A co vy? Plánujete s Agnes děti?“ zeptal se mě jeden z přátel, když jsem již několik minut tiše stál ve skupině lidí. Trhl jsem sebou.
„Ne, nejsme ani zasnoubení,“ usmál jsem se nervózně, když jsem na sobě ucítil desítky očí, „nemám teď ani stabilní práci v Čechách, takže… na usazení rozhodně nejsou podmínky.“
„Aha… no, každý na to přijde svým tempem,“ pousmál se můj kamarád. Já jsem ale cítil, že mě soudí. Nebo že mě možná lituje? V tu chvíli mi začalo docházet, že život, který vedu, možná už není pro mě. Co když je načase se usadit? Co když už není smyslem mého života toho vidět, co nejvíce, ale založit rodinu? Od toho momentu jsem tuto myšlenku nedostal z hlavy a drásala mě čím dál víc. Začal jsem mít hrozný pocit, že mi něco uniká, že tím, že utíkám do světa, se připravuji o něco doma. A když jednoho večera Agnes navrhla, ať letíme na půl roku na Galapágy opravovat korálové útesy, rozhodl jsem se svůj strach říct nahlas.
Řekla, že děti ani hypotéku nechce
„A nemáš někdy pocit, že nám něco utíká? Že bychom možná měli chvíli zůstat doma?“ zeptal jsem se jí a ona zmateně pozvedla obočí.
„Jak to myslíš, jako v Čechách? A proč? Za cenu nájmu tady máme luxusní chatku na pláži na Bali,“ namítla s pobaveně a já jsem zavrtěl hlavou.
„Ne, myslel jsem to spíš tak, že nám chybí nějaké zázemí. Nemyslíš si, že je možná čas si ho vytvořit?“ zkusil jsem jí to vysvětlit jinak, když se zamračila, „víš, jeden můj kamarád teď postavil dům. Přijde mi to hrozně hezké, že má vlastně něco svého. Něco, na co může být hrdý.“
„Za cenu stavby domu obletím polovinu Asie,“ uchechtla se Agnes, „takže to si rozhodně nenechám ujít.“
„A co děti?“ zeptal jsem se hned, a ona sebou prudce trhla. „Ty ti nechybí? Nemáš třeba pocit, že o něco přicházíš, když je nemáš?“
„S dětmi je moc práce a nezabalíš je do kufru,“ opáčila a zkoumavě se na mě podívala, „a co nejde zabalit do kufru, to já nechci. O co ti jde? Proč mi pokládáš všechny tyhle otázky?“
Vůbec jsme se neshodli
„Nevím… mám pocit, že bych měl svůj život nějak změnit. Že možná cestování už není to, co bych si od života představoval,“ začal jsem jí vysvětlovat a v jejích očích se objevil téměř až úlek.
„Jak to myslíš? Vždyť takhle žijeme celý život a vždy se ti to líbilo,“ zeptala se mě a já si povzdechl.
„Já vím, ale… mám pocit, že už mě to nenaplňuje. Když jsem viděl všechno to, co mají moji vrstevníci… o tolik přicházím tím, že jsem pořád někde pryč. Chybí mi klasický rodinný život.“
„Mně ne,“ řekla skoro až výstražně Agnes, „a ani mi to chybět nebude. Chybí mi navštívit ještě přes sto zemí a na to potřebuji ještě pořádný kus života. A v nejbližší době na něco, jako jsou děti, hypotéka nebo stavba domu, rozhodně mít čas nebudu. A ani nechci.“
Emil (52): Vypadal jsem jako úspěšný muž, ale uvnitř jsem byl mrtvý. Pak jsem udělal krok do neznáma
Rozhodl jsem se změnit svůj život od základu
Několik týdnů po této konverzaci Agnes odjela na půl roku na Galapágy a já se rozhodl zůstat doma. Byl to velmi těžký krok, nikdy jsme od sebe takhle dlouho nebyli, ale byl pro můj život zásadní. V době, kdy byla Agnes pryč, jsem si urovnal své priority. Našel jsem si pořádnou, stabilní práci v Čechách a vzal si hypotéku na svůj vlastní byt.
Potkal jsem si spoustu nových přátel, kteří mě jen utužili v tom, jaký styl života teď potřebuji. A tak jsem se rozhodl vztah s Agnes ukončit. Byl to nesmírně těžký rozchod, přece jen jsme spolu byli pomalu dekádu, ale nesmírně mi pomohl. Jako by se mi otevřely oči a já se přesvědčil o tom, co doopravdy potřebuji a chci od života. Naprosto jsem změnil přístup ke všemu a skoro ze dne na den přebudoval celé své smýšlení od základů. Teď se ale cítím mnohem lépe. Jsem o dost šťastnější ve své kanceláři a na svém gauči, než každý týden v jiném hotelu.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




