Emil (52): Vypadal jsem jako úspěšný muž, ale uvnitř jsem byl mrtvý. Pak jsem udělal krok do neznáma

Pravda je, že jsem se jednoho rána díval do zrcadla a nepoznával jsem člověka, který se na mě koukal zpátky. Byl upravený, oholený, v košili za tři tisíce. A byl absolutně prázdný. Dvanáct let jsem pracoval v pojišťovnictví. Ne jako agent u přepážky, ale jako analytik rizik pro firemní klienty.

Petr (41): Když manželka přišla o práci, slíbil jsem, že ji podržím. Netušil jsem, že nebude dělat vůbec nic

Ve své práci jsem byl dobrý

Byl jsem v tom dobrý. Povýšení přicházelo pravidelně, kolegyně si se mnou chodily radit, šéf mě uváděl jako příklad na poradách. Bydlel jsem v novém bytě, jezdil jsem na lyže každou zimu, měl jsem na účtu dost, aby mi bylo jasné, že mi nic nechybí. Jenže mi chybělo skoro všechno.

Neproběhl žádný velký zlom, žádná krize, na kterou bych mohl ukázat prstem. Jen taková pomalá únava, jako když se vybíjí baterie. Přestal jsem odpovídat na zprávy. Přestal jsem chodit na obědy s kolegy. Seděl jsem na schůzkách, ale vůbec jsem nevnímal, co říkají.

Odešel jsem tiše. Napsal jsem mail, předal agendu a vzal si volno, ze kterého jsem se nemínil vrátit. Nikdo to příliš nechápal, ale ani se neptali a mně to došlo. Nezáleželo jim na tom. Následující týdny jsem trávil doma v trenýrkách. Četl jsem, chodil na procházky, vařil věci, na které jsem nikdy neměl čas. Bylo to divné a zároveň první okamžiky za roky, kdy jsem nepociťoval ten tupý tlak za očima.

Irena (31): Teta mi během studia finančně pomáhala. Nečekala jsem, že se to nakonec obrátí proti mně

Potřeboval jsem změnu

Na inzerát jsem narazil náhodou. Krematorium v sousedním městě hledalo správce dokumentace a koordinátora pro styk s pozůstalými. Přečetl jsem ho, zavřel záložku a šel se najíst. Ale večer jsem se k němu vrátil. Ani nevím proč. Pohovor byl krátký. Vedoucí se mě zeptal, jestli mám problém s tím, co tam uvidím. „Nevím, nikdy jsem to neviděl, ale myslím, že jsem připravený.“ Potřásli jsme si rukou.

První dny jsem měl pocit, že jsem vstoupil do jiného časového pásma. Všechno bylo pomalejší. Tišší. Lidé, kteří přicházeli, nepotřebovali výsledky ani prezentace. Potřebovali, aby jim někdo klidně vysvětlil, co se bude dít, a neodcházel od nich dřív, než domluví větu. To jsem uměl. Překvapivě dobře.

Postupně jsem přebíral víc kontaktu s rodinami. Naučil jsem se mlčet. Naučil jsem se, že „nevím, co říct“ je někdy ta nejupřímnější věc, kterou člověk může říct. V kanceláři by mě za takovou větu vyhodili. Tady mi za ni jednou poděkovala stará paní, která přišla vyřídit pohřeb svého syna. Nespasilo mě to. Nesedím tu každé ráno s pocitem poslání. Ale vstávám. A to byl dlouho problém.

Radek (33): Práce z domova nám málem zničila vztah

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].