Margita (25): Od dětství trpím pocity viny za vše, co se stane. Teprve poté, co mě podrazil přítel, jsem prozřela

Můj život by byl docela v pohodě, kdybych nežila s pocitem, že za všechno, co se mně a kolem mě děje, můžu já. Pronásleduje mě na každém kroku, ať jsem doma nebo v práci, s kamarádkami nebo s přítelem. A tak jsem si řekla, že je na čase s tím něco udělat.

Mohlo by Vás zajímat:

Standa (37): Je mi to trapné, ale stal jsem se obětí domácího násilí. Trvalo mi dlouho pochopit, že to není moje vina

V dětství mi rodiče říkali, že vše je moje vina

Začalo to docela nevinně v mém v dětství. Když jsem rozlila vodu, rozbila talíř, pošlapala záhonek, rodiče na mě vyjeli: „Podívej se, co jsi zase udělala! Vždycky něco provedeš!“ Podobné věty děti sice slýchávají, ale ne vždycky se slůvkem zase. Jak se mi tak vtloukalo do hlavy, že pořád něco vyvádím, uhnízdilo se mi to v hlavince natolik, že jsem si už nebyla jistá ničím.

Vyvrcholilo to na jakési oslavě. Můj malý bratr rozbil starožitnou vázu a hněv se snesl na mou hlavu: „Žes to neudělala ty? To nevadí, měla jsi na něho dávat pozor!“ Bylo úplně zbytečné, abych se ohradila, jako vždycky jsem za to mohla já. Dnes si uvědomuji, že časem jsem se, aby byl v rodině klid, naučila brát všechno na sebe.

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie (31): Kolega mi tak lezl na nervy, že jsem chtěla v práci skončit. Můj vztah k němu změnila až narozeninová oslava

Ani na vysoké moje pocity viny nezmizely

Než jsem se stihla utopit v problémech, které jsem doma měla, odešla jsem studovat do Prahy. A tady to pokračovalo. Chtěla jsem získat přátele, kamarády, ale nedařilo se mi to. A čím víc jsem se o to snažila, tím to bylo horší. „Nepůjdeme dnes večer někam?“ ptala jsem se spolubydlící, a když prohlásila, že ne, okamžitě jsem to stáhla na sebe a říkala si, že to je určitě tím, že jsem jí já sama nevyšla vstříc, když mě o to žádala.

Moje pocity viny se ale stupňovaly. Když se jí nedařilo na zkoušce, byla jsem přesvědčená, že za to můžu já, protože jsem se víc nezajímala o to, čemu nerozumí. Když ve společné lednici chybělo máslo, zamumlala jsem: „Promiň, zapomněla jsem ho koupit, je to moje vina,“ ačkoli ho klidně mohla koupit ona. Když zmeškala důležitou schůzku, zase jsem za to mohla já, protože jsem ji neupozornila na to, kolik je hodin… A tak dál, a tak dál…

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (32): Zamiloval se do mě dvacetiletý kluk. Mám z toho smíšené pocity

Všechny mé vztahy moje divná vlastnost poznamenala

Uvědomuji si, že jsem svoje pocity viny hrotila až do extrému ve chvíli, kdy jsem se zamilovala. Nějaké ty dětské lásky byly, i tam jsem hledala chyby v sobě, pokud mě dotyčný kluk nechtěl nebo odmítl. Další vážnější vztahy se zbortily během pár měsíců a opět jsem si to dávala za vinu. Ale když jsem zjistila, že můj současný přítel je mi nevěrný, sebeobviňování už překročilo všechny meze. Moje pocity vyústily jeden den v nesmyslné: „…můžu za to já, měla jsem si ho víc všímat,“ druhý den: „…kdybych tehdy neodjela domů,“ třetí: „…nebyla jsem dobrá v posteli“. Vztah jsem stejně nezachránila, ale donutilo mě to se nad sebou zamyslet.

Byla jsem sama sobě vyšetřovatelem, soudcem i katem. Až doteď. Najednou mi došlo, že to je úplně zbytečné, že, nastane-li v mém životě nějaký problém, je třeba se napřed důkladně zamyslet, co nebo kdo je za tím, a pak jít dál. Mám před sebou celý život a nechci si ho kazit – a pokud nedokážu se svými pocity viny bojovat sama, jsem rozhodnutá vyhledat odbornou pomoc a odehnat je od sebe. Jednou provždy.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (40): Prakticky přes noc jsem se stal tátou na plný úvazek. Zjistil jsem ale, že získat si děti není legrace