Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Marian byl za mlada docela divoký, ale když se mu blížila čtyřicítka, rozhodl se, že by už konečně měl usadit. Ale jeho volba nakonec dopadla neslavně...
Říká se, že kdo dlouho vybírá, přebere. Tak já jsem se náhodou zas tak moc kolem sebe nerozhlížel, když jsem se seznámil s Dianou. Byla skoro hned ruka v rukávě. Tedy bavilo mě i její jméno, nejen ona sama. A tak jsem do toho skočil rovnýma nohama. A hned do manželství.
První signály mě měly varovat
Když jsme se s Dianou seznámili přes jednu kamarádku, hned mě okouzlila. Ta kámoška má malý obchůdek s oblečením a rafinovaně tam nalákala nás oba. Padli jsme si do oka, ale místo abychom odběhli na kafe, Diana se ještě půl hodiny přehrabovala v bedně se šálami a šátky. „Koukej, jak jsou levné!“ rozplývala se – a hned si dvě šály a dva šátky koupila.
Pak na mě hodila oko a dodala: „A ještě kouknu na kabelky…“ Dobře, proč ne, ať si holka udělá radost, říkal jsem si a trpělivě počkal, až si nakoupí dalších pár – zbytečností.
Pořád něco nakupovala
Svatba byla malá, jen my dva, rodiče, svědci a pár hostů. Všichni byli šťastní a já jsem dostal pochvalu, že se ženíme. „Kluku, to je skvělé, že nebudete žít jen tak na hromádce!“ ocenila můj krok babička. A překvapila nás, možná právě za to, svatební cestou do Itálie.
V té době jsme spolu s Dianou byli už asi půl roku, žili jsme víceméně odděleně a plánovali, že si, až se vrátíme ze svatební cesty, najdeme něco většího pro nás dva. Ten týden jsme prožili, jak jinak než v posteli. Vyšli jsme si mezi lidi jen párkrát. Památky Dianu nezajímaly, o to víc ji zajímali místní obchodníci se suvenýry a všelijakými cetkami. „Nemáš deset eur?“ a za chvíli: „Já jsem si vybrala málo peněz. Můžeš mi koupit tuhle mističku?“ Začínalo toho být nějak moc...
Je to sběratelka cetek
Když už manželé, tak společný účet. Diana nic nenamítala a mně to přišlo přirozené. Vydělávali jsme oba přibližně stejně, tak co. Neměl jsem tendenci kontrolovat, co kupuje. Bylo mi jasné, že domácnost potřebuje nějaké ty drobnosti do kuchyně, krabici se šitím, co kdyby mi upadl knoflík, misky na oříšky, deskové hry, které jsme nikdy nehráli, a nakonec i slony pro štěstí.
Uběhlo pár měsíců a já zjistil dvě věci: jednak krámy doma přibývaly a za druhé náš účet se propadl do minusu. Nechápal jsem to. „Ty sis koupila kabát? Nebo něco dražšího?“ optal jsem se takhle u večeře. „Ne,“ durdila se Diana. „Tak kde ty peníze jsou?!“
A bylo mi jasné, kde. Všude kolem mě. Diana prostě pořád musela něco kupovat. Byla přesvědčená, že drobnosti díru do našeho rozpočtu neudělají, ale tisíc drobností? To už jo. A na moje námitky se akorát rozčilovala.
Vrcholu její um dosáhl, když přinesla domů kuchyňské prkýnko na nožičkách. „K čemu to je?“ zeptal jsem se. „No když krájíš, dáš si vedle talíř a to, co jsi rozkrájel, na něj shrneš.“„To jako abys to prkýnko nemusela zvedat?!“ Neodpověděla. A to byla už poslední kapka. Uvědomil jsem si, že s touhle marnotratnou ženou mě žádná budoucnost nečeká.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
