Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Karin doufala, že dovolená u moře pomůže zachránit její manželství. Místo toho přistihla svého manžela, jak s dalekohledem pozoruje cizí ženu a píše si s ní. Ten flirt byl pro ni poslední kapkou.
Nevím, kdy přesně jsme přestali být „my“ a stali se z nás jen „on“ a „já“. Možná to bylo tehdy, když jsem poprvé měla pocit, že něco říkám jen proto, abych zaplnila ticho. Nebo když jsem začala předstírat, že mě jeho mlčení nebolí. S Davidem jsme manželé už devět let. Vždycky jsem byla ta, co plánuje, organizuje, předvídá. To já vybírám hotely, balím kufry, hledám místa na romantické večeře. On – vezme si volno, sedne do auta a jede. Na nic se neptá.
Tahle dovolená měla být jiná. Vysnila jsem si, že se k sobě vrátíme. Pronajala jsem apartmán s výhledem na moře. Takový, který by kdysi nazval „ideálním místem pro lásku“. Teplý vítr si pohrával s mými vlasy, když jsem seděla na terase a čekala, až se ke mně přidá. Ale on večer co večer sedával sám se sklenkou vína. Díval se do prázdna. Když jsem se zeptala, na co myslí, jen se usmál. „Dívám se na moře,“ řekl, ale měla jsem zvláštní pocit, že o moře mu nešlo.
Manžel se mi vzdaluje
Jednou jsme ráno výjimečně seděli spolu na terase. Slunce teprve vycházelo. Vzduch voněl solí a ještě něčím – možná zklamáním... „Zase jsi spal na gauči?“ zeptala jsem se a snažila se udržet neutrální tón.
„Nechtěl jsem tě budit,“ pokrčil rameny, jako by to všechno – náš vztah, naše plány, dokonce i tento rozhovor – nestálo za větší pozornost. „Rád se dívám na moře. Uklidňuje mě to,“ změnil téma.
„Jenom moře?“ zeptala jsem se opatrně.
„A na co jiného se mám dívat?“ snažil se znít klidně, ale nešlo mu to. „Na televizi? Na stěny? Prostě potřebuju trochu vypnout.“
„Někdy si myslím, že ti to ticho vyhovuje víc než já,“ zamumlala jsem. Co se to s námi stalo? Kde je ten David, který mi dokázal hodiny vyprávět o knize, kterou přečetl? Ten muž, který mě v noci bral na pláž jen proto, abychom se dívali, jak se měsíc odráží ve vodě, a pak se milovali? Občas jsem přemýšlela, jestli jsem se nezměnila já. Možná se ze mě stala nudná ženská. Možná jsem ho přestala zajímat. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se o úsměv. „Co kdybychom dnes zašli na večeři? Do té hospůdky, co jsme viděli v přístavu.“
„Uvidíme,“ prohodil. Vždycky řekne „uvidíme“. Nikdy: „ano, chci“ nebo „s tebou půjdu kamkoliv“...
Manžel se chová podezřele
Večer seděl na balkoně sám. „Co děláš?“ zeptala jsem se.
„Hledám piráty,“ prohodil, ale ani se ke mně neotočil. „Třeba připlují, unesou tě a odvezou na lepší místo.“
Na vteřinu jsem se usmála, jenže potom jsem si všimla něčeho zvláštního. V rukou neměl telefon, ale dalekohled. Napadlo mě, že se nedíval na vlny. „Dalekohled?“ zeptala jsem se a přistoupila blíž.
„Vždyť říkám, že hledám piráty,“ odpověděl, ale stále se neotáčel.
„Nejsou tu žádní piráti.“
„To by ses divila.“
„Nesleduješ někoho na souši?“ zeptala jsem se. Konečně se na mě podíval. Z tváře mu zmizel úsměv. Chvíli se na mě díval, pak znovu otočil hlavu k horizontu. Nebo spíš k apartmánům naproti. Píchlo mě u srdce. Příliš mnoho drobností mi najednou začalo dávat smysl. Jeho neustálé vysedávání na balkoně. Utíkání před společně strávenými večery. A to napětí, které jsem z něj cítila.
V následujících dnech jsem ho sledovala pozorněji. Všimla jsem si, že dalekohled měl téměř vždy namířený jedním směrem – ne na vodu, ale na okna naproti nám. Občas se mi dokonce zdálo, že tam vidím siluetu nějaké ženy...
Odhalila jsem jeho tajemství
Probudila jsem se, ani nevím proč. Podívala jsem se na hodinky – bylo 2:17. Povzdechla jsem si, instinktivně jsem sáhla rukou na druhou stranu postele, ale jako obvykle byla prázdná. Tiše jsem vstala. Podlaha byla studená. Přistoupila jsem k balkonovým dveřím a vyhlédla škvírou mezi závěsy.
Seděl tam. Sklenka vína v jedné ruce, telefon v druhé. Smál se. Ale ne jen tak obyčejně – byl to ten jeho smích, který jsem neslyšela už měsíce. Viděla jsem, jak jak gestikuluje a jak posílá polibek... někomu naproti. Prudce jsem otevřela dveře. „Co to vyvádíš?!“ hlas se mi třásl. David se překvapeně otočil. Nestihl schovat telefon. „Kdo je to?“ procedila jsem.
„To nic není,“ řekl klidně. „Prostě se nudím. Ona taky. Je to jen flirt.“
„Flirt?! Ty tomu říkáš ‚flirt‘? Kdybych já někomu posílala pusinky přes balkon a zprávy uprostřed noci, taky bys řekl, že to nic není?!“
„Nepřeháněj. Vždyť jsem tě nepodvedl.“
Zachvěla jsem se. Něco se ve mně zlomilo. Jako by moje srdce udělalo „křup“ a rozpadlo se na dvě půlky. „Nevím, co je horší – jestli to, že mě podvádíš, nebo že to děláš tak... uboze.“
Zavřela jsem se v koupelně a sedla jsem si na dlaždičky. Plakala jsem. Ne ze smutku. Z ponížení. To byl konec. Myslím, že jsem neměla sílu bojovat dál.
Setkala jsem se s ní
David se ráno tvářil, jako by se nic nestalo. Udělal si kávu, oblékl si tričko s nějakým vtipem o grilování, dokonce si něco prozpěvoval. Seděla jsem u stolu s opuchlýma očima. „Jdu na procházku,“ prohodila jsem a nečekala na odpověď. Můj plán byl jednoduchý. Zajdu do toho apartmánu. Uvidím ji. Tu ženu, se kterou se můj manžel směje, když si myslí, že spím. Musela jsem to udělat.
Zaklepala jsem. Dveře mi otevřela žena asi o pět let mladší než já. Měla rozpuštěné vlasy, teplákovou soupravu v barvě kávy s mlékem a pohled člověka, který se za nic nestydí. „Promiňte... mohla byste mi půjčit trochu cukru do kávy?“ zeptala jsem se a předstírala zdvořilost.
„Cukru?“ usmála se jízlivě. „Jasně. Pojďte dál.“
Vešla jsem. Její pokoj byl téměř identický s naším. Nešlo si nevšimnout, že přes velká okna byl vidět náš balkon.
„Krásný výhled, že?“ prohodila.
„Můj manžel to říká taky,“ odpověděla jsem.
Podívala se na mě. Ten pohled trval dlouho. Příliš dlouho. „Ano, vím,“ řekla po chvíli klidně. „Často se dívá...“
Je konec
Když jsem se vrátila do našeho apartmánu, David seděl na gauči. Zeptala jsem se ho, jestli mě ještě miluje. Zasmál se. Nebyl to veselý smích. Spíš hořký, jako by se smál mně. Nebo sobě. „Nezamiloval jsem se do ní. Ani ji pořádně neznám. Byla to... hra. Jenom zábava.“
„Hra?“ zopakovala jsem. „Máš manželku. Romantickou dovolenou. Výhled z balkonu na moře, o kterém jsi vždycky snil. A ty si hraješ? Bavíš se?“
„Možná proto, že mezi námi už nic není. Nesmějeme se spolu, ale ani se nehádáme. Jsi jako stín. Jako něco, co je vždycky vedle mě, ale už nic neznamená.“
Zavřela jsem oči. Každé slovo bylo jako rána. „Víš, co cítím já, Davide? Jako bych devět let hrála v divadelní hře, ve které jsi ty už dávno přestal hrát. Já se snažila, pamatovala si repliky, ale ty jsi odešel z jeviště. A teď sedíš v publiku a koukáš někam jinam.“
„Protože ses změnila,“ zavrčel. „Kdysi jsi byla plná života. Teď jsi jen unavená. Věčně nespokojená.“
Vstala jsem a začala jsem si balit věci.
Bála jsem se žít bez něj
Můj kufr byl lehký. Možná proto, že většinu tíhy jsem nechala tam, v apartmánu s výhledem na moře, který nás měl zachránit. Neohlédla jsem se, když jsem za sebou zavírala dveře. Nechtěla jsem vidět jeho tvář. Nastoupila jsem na místní autobus a nechala se odvézt na konečnou. Šla jsem na pláž, kterou jsem vůbec neznala. Moře bylo úplně stejné jako den předtím – klidné, rytmické, jako by nevidělo moji bolest.
Sedla jsem si do písku. Zula jsem si boty. Cítila jsem, jak se mi písek sype mezi prsty. A poprvé po dlouhé době jsem se opravdu nadechla. Míjeli mě lidé, zamilovaní, rozesmátí, s dětmi. A já? Byla jsem sama. Ale byla to jiná samota. Ne taková jako tam, vedle něj. Byla to samota, kterou jsem si vybrala já.
Pochopila jsem, že jsem se téhle chvíle vždy bála. Bála jsem se, že až odejdu, nebudu umět žít bez něj. Ale teď jsem to věděla. Nejhorší je samota vedle někoho. Tahle nová samota byla v pořádku. Moře tiše šumělo, jako by se mě snažilo utěšit. Nevím, co bude dál. Nevím, kdy a jak se vrátím domů. Jestli si někoho najdu. Ale raději zvolím nejistou budoucnost, než jisté trápení s mužem, pro kterého nic neznamenám...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
