Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKdyž Hančin manžel nedosáhne doma svého, prostě nemluví. Třeba týden. Hana je z toho nešťastná, k manželovi vzhlížela, byl to první skutečný chlap, kterého potkala. Teď si tím ale není úplně jistá.
Se Sašou žijeme už čtyři roky, z toho dva jako manželé. Děti zatím nemáme. Z mého muže jsem si po seznámení doslova „sedla na zadek“, byl oproti mým bývalým známostem prostě chlap. Sebevědomý, věděl, co chce a jak na to. Také například neexistovalo, abych za sebe platila v restauraci, byl džentlmen, chránil mě – jednoduše jsem se vedle něj cítila jako žena, ne jako máma nebo sestra.
Jenže sebejistota a „tah na branku“, které mě na začátku tak přitahovaly, mají i odvrácenou stranu – když doma není něco podle mého muže, tak zmlkne. Nekomunikuje. Ne hodiny, ale celé dny!
Někdy nechápu, co jsem udělala špatně
Když Saša spustí svou „tichou hru“, mám pocit, jako by mě někdo zavřel do místnosti bez oken. Ticho není jen nepříjemné – je dusivé! Jeho mlčení pro mě většinou znamená i nejistotu: „Co jsem udělala špatně tentokrát? Co přesně mám udělat, abychom spolu zase normálně mluvili?“ Někdy v tom skutečně tápu.
Mlčet vydržím jen chvíli, obvykle pak přistoupím na to, co manžel chce. A často musím zpětně uznat, že měl pravdu. Jenže Sašovi to nestačí, jednoduše mě musí za trest podusit. Čím víc se snažím ho rozmluvit, tím víc se chová odmítavě.
Po bouřce je manžel jako zlatíčko
Mluvit pak začne v naprosto nepředvídanou chvíli. Jednoduše zničehonic, jako by někdo přepnul vypínač a je to opět ten pozorný, velkorysý a ochotný muž, který mi bez problémů přinese kávu do postele, vypráví, směje se, plánuje společný víkend.
Vždycky pak cítím obrovskou úlevu a nechápu, jak toho docílí, ale ihned zapomínám na jeho mlčení – jsem prostě šťastná. Jenže čím déle jsme spolu, tím víc vnímám, jak se točím v kruhu. Když se o tom snažím s manželem mluvit, vysvětlit mu, jak je mi to nepříjemné, obvykle řekne: „Pššš, miláčku, nekaž to. Užívej si, že se máme báječně…“
Co bude, až přijdou děti?
Ano, užívám si to. Míváme se báječně, manžel má skvělou práci, máme svůj byt, rozhodně nežijeme v nouzi, začínáme plánovat miminko. Jenže vždy když mám pocit, že jsem na vrcholu blaha, že se mlčení už nikdy nebude opakovat, přijde drobná neshoda či nedorozumění a týden máme tichou domácnost.
Začala jsem přemýšlet o tom, jak se manžel bude chovat k našim dětem – to bude také mlčet, když se s nimi na něčem neshodne? Zkrátka si naše tiché dny neumím představit, až přijdou děti. I to jsem Sašovi řekla. Jenže mi odpověděl: „Miláčku, dnešek má svých starostí dost, neřeš, co bude. Až to přijde, tak to přijde. Spolu všechno zvládneme, uvidíš.“ Manželova odpověď mě rozhodně neuklidnila.
