Mariana (50): Návštěvy u rodičů ze mě vysávají energii. Reálně přemýšlím, že se stáhnu jako bratr

Ještě před pár lety jsem považovala bratra Dušana za blbce, když se kvůli povaze rodičů odstěhoval na druhý konec republiky. A dnes mu dávám za pravdu. Blbá jsem já a bratr je naopak ten, co má zdravý rozum a správně nastavenou sebelásku.

Jana (40): Nastěhovali jsme se k mým rodičům. Sen o rodinné idylce se začal rychle rozpadat

Rodiče si člověk nevybírá

Moji rodiče se celý život hádají. Chovají se k sobě opravdu hnusně. Otec celý život házel věcmi, matka na něho křičela vulgární slova a v tomto klimatu se snažili nějak fungovat. My děti měly vše. Žily jsme v uklizeném domě, bylo navařeno, bylo vypráno, a když jsme něco chtěly, tak jsme to při první vhodné příležitosti dostaly.

Materiálně si nemohu stěžovat. To lze říci, že moji rodiče byli skvělí. Ale jinak by se dusno v naší rodině dalo krájet. Když se rodiče nehádali, tak u nás bylo divné ticho a napětí. Já i bratr jsme se v tom plácali. Jako malí jsme se zavírali do dětského pokoje a tam jsme si potichu hráli. V pubertě jsme se domů chodili jen vyspat. Všude bylo líp jak doma.

Markéta (31): Rodiče trvali na velké svatbě. Když jsme jim řekli, že na ni nemáme, máma přišla s nečekaným řešením

Bratr je vizionář a udělal dobře

Já i bratr jsme brzy odešli z rodného domova. Radši jsme si pronajali byt, a ač nás to stálo peníze, byli jsme rádi, že už s rodiči nebydlíme. Později jsme oba založili rodiny. Pokoušeli jsme se fungovat jako široká rodina, co se pravidelně schází, pořádá rodinná odpoledne, pohodové sešlosti a společné Vánoce. Ale realita byla daleko od naší snahy.

Úplně pokaždé to zkazili rodiče. Štěkali na sebe, různě se ponižovali, svým chováním narušovali setkání a vlastně jsme si s bratrem uvědomili, že nechceme, aby naši partneři i děti museli zažívat vnitřní pocity, jako jsme si nesli my z dětství. A tak se postupem času náš kontakt s rodiči omezil jen na návštěvy. A vždy jsme jezdili jen my k nim domů. Abychom mohli odejít v momentu, kdy nám nebude hezky.

Marta (30): Moji rodiče nám chtějí pomáhat, manžel je ale nemůže vystát. Vadí mu, že se u nás chovají jako doma

Jsem v začarovaném kruhu

Rodiče začali vyžadovat pomoc a častější návštěvy. A bratr to vyřešil tak, že se s rodinou přestěhoval přes celou republiku pryč a k rodičům vždy jede sám. Tam udělá vše, co je potřeba a zmizí. Jinak s rodiči odmítá být v kontaktu a odmítá být součástí jejich negativních povah. Já bydlím kousek od rodičů a točím se v začarovaném kruhu. Třikrát týdně jsem u rodičů na návštěvě, i když nechci. Jen z pocitu povinnosti.

Rodiče se přede mnou hádají. Sedím v jídelně a cítím se jako malá holka, která se nemůže strachy ani nadechnout, protože se mi vybaví všechny emoce a pocity z dětství, umocněné negativní energií současnou. Závidím bratrovi, že na rovinu rodičům řekl, že odmítá být součástí jejich hnusného života. „A ty bys to měla udělat, Mariano, taky. Není o co stát. Je na čase si přiznat, že máme rodiče psychopaty a není naší povinností to snášet,“ poučil mě. Neumím to. Neumím jim to říct do očí a radši poslušně trpím při návštěvách a plním jejich žádosti o pomoc. Hned a jak nejlíp umím. Aby byl klid.

Rebeka (26): Půl roku jsem dřela na rekonstrukci sama bez jeho pomoci. Dnes se mým sídlem hrdě chlubí před kamarády

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].