Facebook
Instagram
Paní Martina se rozhodla jít z práce domů pěšky. Jenže z vedra, které ve městě panuje, se jí udělalo špatně a musela si sednout na schody. Pomocnou ruku jí podal mladý muž, který šel kolem.
Nikomu jsem o tom ještě neřekla. Trochu se stydím za to, že mi na ulici musel pomoct cizí člověk. Přeci nejsem tak stará. Nebo už ano?
Vedro mi nedělá dobře
Nevím, jak to lidé dělají, že zvládají přežít léto ve městě. Jakmile se ulice rozpálí a je vedro k zalknutí, nejraději bych ležela někde u vody a ve stínu. Ale bohužel to nejde, musím chodit do práce.
Vždycky, když jdu ven, nadávám na magistrát, že je v našem městě málo stromů, které by víc ochladily ulice. A pak na ty stejné lidi nadávám, když jedu v přeplněné tramvaji, kde buď klimatizace je, ale nestíhá, nebo není a otevřenými okénky se dovnitř dostává akorát tak rozpálený vzduch.
Léto ve městě prostě nesnáším. To vedro mi v posledních letech nedělá dobře. Špatně se mi dýchá a nemám ráda, když se potím, protože se bojím, že smrdím. Kdysi byl život jednodušší, ale po přechodu... no, co vám budu vykládat.
Proto se v létě snažím být venku co nejméně. Kašlu na to, že jsem bledá, zatímco kolegyně se předhání v tom, která bude mít tmavší odstín. Já bych na slunci uschla na placičku jako ten vepřík z večerníčku...
Pomohl mi cizí člověk
Před pár dny nás kvůli vedrům pustili z práce domů o dvě hodiny dřív. Jenže bylo krátce po poledni a já se nevešla do beznadějně přeplněné tramvaje. Řekla jsem si, že nebudu čekat na slunci patnáct minut, než pojede další, a zkusím jít pěšky.
Vyrazila jsem a šla ulicemi po těch stranách, kde byl stín. Myslela jsem, že to zvládnu... ale možná jsem vykročila o něco rychleji, než bych měla. Nevím. Jenom si pamatuju, že se mi zatočila hlava. Nahmatala jsem jakési zábradlí, přidržela se a sedla si na schody. Sklonila jsem hlavu a pak už nebylo nic.
Probudilo mě jemné zatřesení za rameno.
"Jste v pořádku?" pronikl mi do hlavy ustaraný hlas. "Přinesl jsem vám vodu, napijte se," dodal a v ruce jsem ucítila chladivou láhev.
Přitiskla jsem si ji na čelo, pak na obličej a na zátylek. Po chvilce mi bylo lépe. Zkusila jsem se napít, ale nedokázala jsem tu láhev otevřít.
"Ukažte, pomůžu vám," ozval se znovu ten hlas. Jemně mi sebral láhev z ruky, pak jsem zaslechla zasyčení a podal mi ji zpátky. "Napijte se, udělá vám to dobře..."
Tropy nejsou nic pro mě
Měl pravdu. Za chvilku jsem se cítila lépe. Pak mi pomohl vstát a já zjistila, že je to pohledný mladý muž. Zastyděla jsem se a byla ráda, že to není vidět, protože jsem určitě celá rudá kvůli vedru.
"Kousek odsud je park s fontánou a vodní mlhou. Pojďte se trochu zchladit," navrhl mi. Opatrně jsem kráčela vedle něj a snažila se nedat najevo slabost.
Před vodní mlhou jsem se zastavila. Hráli si v ní děti a já se najednou cítila hloupě.
"Copak... stydíte se?" usmál se můj zachránce. "Nic na tom není," dodal a prošel se mlhou. Bylo vidět, že mu je to příjemné. Tak jsem to zkusila taky. Opravdu, bylo to moc fajn. Cítila jsem se tak dobře, že jsem mlhou prošla ještě několikrát. Smála jsem se a můj zachránce také.
Když jsem mu chtěla poděkovat, dát mu nějaké peníze, odmítl. Pak mi poradil, abych si pořídila vějíř a rozprašovač, když mi vedro nedělá dobře, a odešel.
Seděla jsem v parku ještě docela dlouho a občas jsem se prošla tou úžasnou vodní mlhou. Tenhle způsob léta se mi zdá být snesitelný...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
