Facebook
Instagram
Pan Vladimír jednoho dne zjistil, že na život v domě na vesnici už nemá sílu. Přestěhoval se i s manželkou do bytu ve městě, kde nemusí řešit dříví, střechu a desítky dalších věcí. Spokojený ovšem není.
Slova mé Haliny (70) mi znějí v uších, jako by to bylo včera. Zatímco jsem tvrdě pracoval a štípal dřevo na zimu, ona se činila v kuchyni a připravovala zavařeniny. „Na tohle už nemáme sílu,“ řekla rezignovaně a utírala si zpocené čelo. „Je čas prodat dům a přestěhovat se do nějakého menšího bytu ve městě.“
Byli jsme unaveni životem
Zhroutil jsem se na židli a najednou jsem si uvědomil, že mi celé tělo pulzuje bolestí. Navíc mě ještě čekala hromada dřeva! A to nebylo všechno – po posledním silném větru jsem musel opravit pár tašek na střeše. Nesmím na to zapomenout. Také se musím podívat na kotel…
„Co s těmi zavařeninami udělám?“ ukázala manželka na sklenice. „Děti už se ošívají, když jim nabízím domácí výrobky. Alice nedávno řekla, že mají zásoby, které jim vydrží až do konce světa. Nemám ponětí, jak je možné, že to všechno nemůžou sníst. Dříve takové zásoby zmizely během jedné zimy! Možná proto, že v obchodech nebylo nic k dostání?“ zeptala se a zasnila se o životě ve městě.
„Halino, ale co bychom dělali ve městě?“ vyhrkl jsem.
„Tady se udřeme k smrti...“
Nakonec jsme se rozhodli, že to zvládneme. Vždy jsme snili o tom, že strávíme stáří na vesnici. Přesto mi ta konverzace pořád vrtala hlavou...
Měl jsem obavy ze života ve městě
Vzpomněl jsem si na to, když se ukázalo, že Halina má cukrovku. Nejenže musela zapomenout na sladké, ale také čerstvé ovoce mohla jen v malém množství. A když mi lékař diagnostikoval srdeční problémy, věděl jsem, že musím přestat štípat dřevo. Bylo to příliš namáhavé.
K dovršení všeho mi naši sousedé, kteří byli i naši blízcí přátelé, řekli o svých plánech přestěhovat se natrvalo do Belgie. Tehdy mě napadlo, že strávit stáří na venkově je iracionální, neekonomické a především nezdravé. Vzal jsem pero a kus papíru a začal počítat výdaje na činnosti, které jsem dříve dělal sám, ale teď bych musel za ně někomu zaplatit: od řezání a štípání dřeva přes sečení trávníku až po péči o stromy a keře...
Nasbíralo se toho dost. A jaký to má smysl, když nás vnoučata nebudou navštěvovat? Řekl jsem to Halině a ta jen pokrčila rameny. Začal jsem počítat, jestli peníze z prodeje domu na venkově budou stačit na koupi bytu. A kam bychom se vlastně přestěhovali? Moje žena snila o něčem poblíž.
„Víš, jsme tu zvyklí, víme, kde rostou houby...“
„A kde můžu zajít na ryby,“ přerušil jsem ji.
„A máme tu přátele. Proč začínat úplně od nuly?“
Nečekal jsem, že děti budou s tímto šíleným plánem souhlasit, ale vypadalo to, že se jim ulevilo. Staří rodiče ve městě, blízko kliniky a pohřebního ústavu, jsou mnohem lepší než nemocní staří rodiče někde na vesnici. A tak byla otázka přestěhování a změny života rozhodnuta.
Bylo těžké vzdát se domu
Když jsem onemocněl nebo byl vyčerpaný po celodenní práci kolem domu, snil jsem o bytě v paneláku, kde není potřeba topit v kotli. Představoval jsem si, že mám obchody a lékárnu přímo pod oknem. Ale když jsem se zotavil, rád jsem se procházel po dvoře a tehdy se mi zdálo, že to všechno nikdy nemůžu opustit: jabloň, kterou jsem sám narouboval, broskve vypěstované z pecky, psí hroby pod šeříkem. A někde mezi větvemi javoru bylo stále vidět zbytky domečku, který jsem na stromě postavil pro našeho syna, když byl ještě dítě...
Občas někdo zareagoval na náš inzerát, někdy se dokonce přišel podívat, ale vše probíhalo šnečím tempem. Až do jistého okamžiku. Uprostřed zimy nám přítel ze sousedního města dal vědět, že jeho děti plánují stěhování do zahraničí. Bude prodávat jejich dvoupokojový byt v srdci města a za rozumnou cenu.
„Fantastická lokalita,“ pochvalovala si manželka při prohlídce. „Supermarket, klinika, lékárna – doslova co by kamenem dohodil! A hned vedle je kino.“
Najednou se objevili také zájemci o náš dům. „Ideální rodina! Mladý pár s dítětem a prarodiči. Celý balíček!“ rozplývala se Halina.
Znělo to dobře, ale něco mi na tom nesedělo. Tento dům měl být naším útočištěm, to my jsme tu měli žít. Investovali jsme tolik energie a emocí do stavby těchto zdí a péče o ně, a naše děti to úplně přehlížely – brblal jsem si pro sebe.
Nakonec jsem musel uznat, že moje žena měla pravdu. Zájemci o náš dům byly trefou do černého. Pořádní, přátelští lidé, jejichž snem bylo bydlení na venkově. Nevydláždí dvůr, nepokácí jabloň, možná dokonce obnoví domeček na stromě pro své dítě...
„Jsou jako my kdysi. Uvidíš, budou tu stejně šťastní,“ konejšila mě manželka. Opravdu, připomínali mi nás před lety: stejný entusiasmus, ambiciózní plány... Neměl jsem žádné dilema ohledně toho, co udělat s věcmi, které se mi nepodařilo prodat před stěhováním do bytu. Prostě jim je dáme. Asi by trvalo roky, než si budou moci dovolit velkou ledničku nebo elektrickou sekačku na trávu.
Přestěhovali jsme se do města
Jakmile jsme se rozhodli, všechno se seběhlo rychle a ani jsem si nevšiml, kdy zpěv ptáků nahradil hluk klaksonů aut. S Halinou jsme se povalovali v posteli, nemuseli jsme přikládat do kotle ani krmit slepice. Horká voda tekla z kohoutku a všechno bylo na dosah ruky.
Bylo to fajn, ale monotónní. Jak dlouho se dá courat po městě? A to neustálé chystání se pokaždé, když někam jdete! Kdysi stačilo vyskočit v teplácích na dvůr, trochu se pohrabat v zahrádce a být šťastný.
Halina přišla s nápadem, že koupí hůlky a budeme dělat nordic walking, protože to je prý moderní a dobré pro zdraví, a kromě toho to spousta lidí našeho věku dělá. Možná pak poznáme nějaké nové lidi.
„Klidně si choď sama,“ zamumlal jsem si pod nos. „Je to k ničemu! Když už mám někam chodit, radši bych šel se psem než s nějakými hloupými hůlkami.“
V našem domě bohužel bylo zakázané mít psa. To byl nesmysl! Byt patřil nám, proč by nás někdo měl omezovat?
„Přestaň se chovat jako dítě,“ pokárala mě žena. „Rozhodli jsme se přestěhovat a není cesty zpět, opravdu ti to musím vysvětlovat?“
Byl jsem v šoku
Byl jsem tak deprimovaný, že když noví majitelé našeho domu zavolali, aby nás pozvali na grilování, řekl jsem, že určitě přijdeme. Chtěl jsem se ještě jednou projít po dvoře, podívat se na dům, možná něco poradit jako starý hospodář... Kdo se v tom vyzná lépe než já?
„Dobře,“ povzdechla si Halina bez nadšení. „Proč ne...“
Rozhodli jsme se tam jet a to byla poslední kapka. Bylo to sice příjemné, majitelé byli přátelští, ale nic nebylo jako dřív. Na místě mého oblíbeného záhonu stál altán, i když jsem říkal, aby to nedělali! Mrazák přestěhovali do kůlny – skvělé, ať se zničí vlhkostí, vždyť jsem za něj zaplatil já, ne oni. A ještě prodali část vybavení. Byl jsem hloupý, že jsem souhlasil se stěhováním. A naivní, když jsem si myslel, že někdo ocení moje úsilí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
